Ročník 6 / Číslo 1-2 / Vyšlo 16. dubna 2007
TEXTY

Darek Foks

Veterináři jejího života


1

Kde je měsíc? Co se stalo se sluncem? Proč už pes není nejlepším přítelem člověka? Proč to ubohé stvoření nosí na krku cedulku s nápisem: MUŽEŠ MĚ POHLADIT JEN V PŘÍTOMNOSTI MÉHO VETERINÁŘE? Proč je nápis vyrytý švabachem? Co nutí obláčky nabývat tvarů velkých již dávno vyhynulých zvířat? A kdo mi, kurvadrát, řekne odkud to všechno vím? Vždyť je tma, ne?

2

Fouká vítr, který nedovoluje zeptat se, proč nelítají ptáci. Prohlížím dveře a okna a přemýšlím o tom, kam se mohla podít, jestli našla lepší dveře a okna, a jestli je vůbec možné najít lepší dveře a lepší okna.
– Lepší dveře – řekla, když jsme si prohlíželi nový dům jejich rodičů.

3

Nacházím štos obálek, které jsme dostali po svatbě. Vždycky schovává takové věci na památku a já je nacházím. V obálce od ženy bohatého ortopeda jsou bankovky, které ještě nevyšly z oběhu. Kupuji tři lahve vodky a náhradní tužku, protože jsou dny, kdy mi tečou nervy a potřebuju náhradní tužku na okousávání. „Nepiš nic o homosexuálech, nebo přijdou a oblepí tě růžovými nálepkami; nepiš ani o feministkách, nebo tě obklíčí a tvoje košile nasákne rybinou; o tom, že nemáš zmiňovat veterináře, ses dozvěděl před měsícem, teď ti to jenom připomínáme“. Tak vypadá můj horoskop v „Drsňákovi“, časopisu pro drsňáky. Okusuju tužku a dívám se z okna.
– Lepší okna – řekl jsem, když jsme se sem nastěhovali a prohlídli si okna.
Týpek v mokrém nátělníku běží za mladým pohledným mužem v bílém plášti a gumových rukavicích. Z kapes pláště vypadávají předměty neznámého určení. Týpek v nátělníku máchá sekerou. Protože má sekeru. Jeho postava a obličej mi přijdou známé. Je to Neohrožený Kočkovrah, můj kámoš ze základky.

4

Šel bych se projít, ale na zdech se v poslední době objevily nápisy, které mě včera donutily koupit si tu nejdelší tužku v obchodě s tužkami: VETERINÁŘI, O CO VÁM JDE?, MÁŠ PROBLÉMY S VETERINÁŘI? HÁZEJ PO TĚCH IDIOTECH NÁHUBKY!, CO JÍ VETERINÁŘ? BÝVALÉ PACIENTY KONKURENCE, etc.
– Vrhá veterinář stín? – zeptal se člověk, který přede mnou kupoval tři balení nejlevnějších a nejtvrdších tužek z Ruska.

5

Sedím, protože rád sedím, kreslím zvířata a přemýšlím o veterinářích jejího života. Kreslím černou stračenu, prase se zakrouceným ocasem, kočku bez srsti a psa bez tlapky (aby si nemyslela, že mi na ní nezáleží). Neměl bych kreslit zvířata. Začíná se mi o nich zdát. Zdá se mi, že jsem zvíře. Ani nevím jaké. Strkají mi různé předměty do různých otvorů, říkají divné věci a dívají se na mně jako bych byl had. Nakonec mě uspávají. Zdá se mi, že jsem člověk, ze kterého dělají vola. Závodního. Běhám, běhám a vyhrávám. Spousta z těch lidí na tribunách vděčí mé dobré formě za hromady prachů.

6

Jsou dva a jsou šikovní, i když se nemusí nijak zvlášť namáhat, aby mě vyvedli z rovnováhy. Něco o tom vím, protože pajdám od narození (vůbec nepajdám, říkám to proto, aby si nemyslela, že mi na ní nezáleží). Jejich oblíbenou činností je krmení veverek.
– Pojď, půjdeme krmit veverky – říkají. A ona jde, jakoby nikdy neviděla veverku. A zatím je sama veverkou. Veterináři vědí, že veverka se nejspíše chytne na veverku. Chytří, že? Lidi říkají, že jich je více než dva, a že jen jeden ze sta má nos nahoru. Mně ale zajímají ti dva.

7

Píši báseň, na které je znát silný vliv veterinářů jejího života na můj život:

ČLOVĚK, KTERÝ PRDĚL JAKO KUŇ

Musíš to dělat?
O co ti jde?
Víš, co mám na mysli? Někteří lidé to
nedělají. Zvláště když s někým mluví.
Co ty víš o lidech?
Potkávám je tam i onde. Vyprávějí různé příhody,
dotýkají se vzájemně, někdy se kopou
do zadků. Je lehké je rozpoznat.
Co ty víš o rozpoznávání lidí?
Některé rozpoznávám.
Kdo z vás vypouští ty plyny?
On. Vypadám snad já jako chlap, který vypouští plyny?
Co ty víš o plynech?
Byla taková válka.
Ježíši, člověče, nezdá se ti, že on prdí jak kůň?
Co ty víš o Ježíši?
Máš pravdu. On prdí jak kůň.
Co vy víte o koních?

V noci mě navštěvuje duch Walta Whitmana.
– Vydrž tak – říká.

8

Veterináři se dělí na místní a přespolní. S místními si poradíme snadno. Stačí se poptat lidí. S přespolními je to jinak. Jakž takž to ujde, když bydlíme v zapadákově, kterým vede jedna cesta. Horší je, když je cest více. V dnešní době je těžké sehnat pár odvážlivců, kteří se budou motat s bejzbolkama po předměstích a rozhlížet se po bílých skvrnách ve tmě. V porovnání s ostatními mám ulehčenou práci: zajímá mě jenom jeden přespolní. S tím druhým, místním, si lehce poradím. Stačí se poptat lidí.

9

V baru U Kulhavého psa (aby si nemyslela, že mi na ní nezáleží) potkávám místního Roberta de Niro a dělím se s ním o své postřehy.
– To máš těžký – říká. Dávám mu za pravdu.
– Všude je plno těch cvoků v bílých hadrech. Nesere tě to, De Niro? – ptá se místní John Wayne, který si k nám přisedl. Při té příležitosti vypije moje pivo. Dávám mu za pravdu. Škoda, že se mi nedaří dostat se k místním bratřím Marxovým. Rád bych jim dal za pravdu.

10

Jdu do čítárny, ve které je oddělení s knihami pro veterináře. Hledám paměti veterinářů, vzpomínky na veterináře a příručku všeobecného veterinářství, z které si chci vypsat ty jejich zaklínadla. Zajímají mě obrázky, protože jsem nikdy z blízka skutečného veterináře neviděl. Nepohrdnu ani seznamem veterinářů padlých během okupace.
– Do tohoto oddělení nemáte přístup – říká knihovník.
– Proč?
– Nejste veterinář – odpovídá.
– Ty, dej si bacha.
– Nechcete něco o beznohých lidech a kulhavých psech? – ptá se.
– Řek sem, ať si dáš bacha – říkám.
– Aby si nemyslela, že ti na ní nezáleží, palice dubová– dodává.
Objevují se tři policisté a vyvádějí mě na ulici.
– To je dneska už sedmý – říkají.

11

Zakopávám o člověka bez nohy (aby si nemyslela, že mi na ní nezáleží) a o vodítko spojující stařenku se psem bez tlapky (aby si nemyslela, že mi na ní nezáleží). Ti lidé nemají na veterináře zrovna nejlepší názor. A co se psa týče, nevypadá nejlíp a dokonce budí jisté podezření.

12

– Proč nemám na veterináře zrovna nejlepší názor? Jednoduše: pracují se zvířaty, poplácávají krávy po zádech, nacvičenými pohyby dlaní přivádějí do extáze kočky a psy, nervosnější stvoření zaklínají, dívají se hluboko do očí majitelce jezevčíka, která si myslí, že co nevidět přestane být majitelkou jezevčíka, a za chvíli se dozvídá, že jí zůstává i nadále. Zkrátka si do sytosti užívají a berou za to peníze. Po několika letech takové práce vědí, co a jak. Žádná ženská jim neodolá. To říká člověk, který vyrůstal v matném světle akvária.

13

– Kopírka.
– Co kopírka?
– Je tu někde kopírka?
– Je.

14

V časopise „Literatura neexistuje“, který čtu už deset let, nacházím báseň, která se stává mou oblíbenou básní:

VETERINÁŘI NEPROJDOU

Pohleď, stojí celí bílí jako by se neslunili; hruď vypínaj´, zuby cení: jatkami vzduch prosycený. Když si s nimi hochu zadáš, udělaj´ ti vodní masáž. Postav se jim. Máš co ztratit? K smělým mladým hleď se vrátit. Veterinář, když tě skolí, obvážou tě bratři tvoji.

Kopíruju ji a jdu za člověkem, který dělá potisky na trička. Objednávám si sedm bílých triček s tou básní, na každý den v týdnu jedno.
Zatímco čekám na zakázku, čtu zdrcující recenzi na podzemní brožuru s programem jedné z radikálních stran veterinářů, umístěnou v tom samém čísle „Literatura neexistuje“
Nemilosrdný kritik ukazuje na příbuznost s Risoluzione della Direzione Strategica della Brigate Rose.
– Co je s těmi tričky? – ptám se.
– Vloudily se chybičky – říká člověk, který dělá potisky na trička. – Můžu vám udělat sedmero kalhotek s opravami, zadarmo.

15

– Není vyloučeno, že jde o závažné spiknutí, jehož důsledky nelze předpovědět. Zpravodajské služby včera uvedly, že v některých regionech země byl zaznamenán zvýšený pohyb veterinářů. Z analýzy satelitních snímků vyplývá, že většinou míří na sever. Všichni dobře víme, co se nachází na severu – říká tiše starosta. – Nedají se zastavit.
– Co s těmi, kteří míří jinými směry? – ptá se tisk. To jsou mentálně postižení veterináři – odpovídá starosta. – Poradíme si s nimi.

16

– Veterináři míří na sever! – vykřikují kolportéři Jednoho si vyhlížím a snažím se ho chytit. Utíká, mačkaje poslední exemplář. Vypadá to, že ho musí zanést fotrovi.
– Člověče, musím ho zanést fotrovi – říká. Tenhle je rychlejší než já, a tak se pokouším běhat za jinými, ale ukazuje se, že všichni kolportéři mají surové otce.

17

– Onemocni, nebo umřu hlady – říká mladý muž, sedící vedle starší paní s jezevčíkem na kolenou. Onemocni, proboha.

18

Prohlížím si „Místního veterináře“, noviny místních veterinářů: je tam křížovka, kterou může vyřešit pouze nějaký hodně prohnaný veterinář; úvodník, z něhož vyplývá, že s veterináři není všechno v pořádku; krátká povídka, z které je možné dozvědět se, jak vypadá proměna mizerného veterináře v dokonalého veterináře; text o sexuální iniciaci veterinářů; skica, ve které se kdosi snaží dokázat, že Franz Kafka byl veterinář a takřka se mu to podaří. V rubrice „Můj první veterinář“ otiskli zpověď padesátileté ženy, která měla nedávno příležitostnou známost s veterinářem. Na poslední stránce je nahá veverka.

19

– Takový mladý a už veterinář – říká starší paní zatínajíc nehty do vodítka.
Vystoupí na další zastávce a počká na další autobus, ve kterém bude její jezevčík obtěžován dalším začínajícím veterinářem.

20

Veterináři se dopouštějí mnoha odvážných přivlastnění. Okrádají banky, pokladny velkých továren, opilé chodce a bezbranné stařenky. To vše aby získali prostředky na další činnost.
– Jak vypadali útočníci? – táží se policisté.
– Jak to, jak? Jako veterináři – odpovídají poškození. – Víte snad jak vypadá veterinář.

21

Veterináři tváří v tvář.
– Zapamatuj si: jsem veterinář, i když mě od sedmi vychovávali doktoři. Chlap, který si mě vzal ze sirotčince byl zubař. Neměl normální ordinaci, ale přemluvil jednoho tlusťocha, majitele nočního klubu, aby mu dovolil používat tu jeho barabiznu od sedmi ráno do poledne. Přicházela k němu ne zrovna nejhorší společnost s velkými dírami v zubech. Vydělával hodně a hodně z toho, co vydělával, musel odevzdávat různým takovým. Proto jsem se stal veterinářem.
– Nepřesvědčil jsi mně, veterináři – říkám.
– Nevíš, co říkáš – říká a vystupuje v devítce.

22

Místní Bela Lugosi, který obchoduje s věcmi vyřazenými z armádních skladů se motá po svém obchodě a utírá prach z různých starobylých předmětů. Vcházím a ptám se jak to jde. – Obchody jdou mizerně – říká. –Lidi se pořád ptají po bílých pláštích, gumových rukavicích a různých předmětech, jejichž názvy nejsem schopen si zapamatovat. Nevíš, odkud by se dalo vytřískat větší množství bílých zástěr a gumových rukavic?
– Všichni ví, kde se dá takové zboží sehnat, ale nikdo se tam neodváží jít – říkám.
– Nechceš plyn na veverky?– ptá se ještě, když už mám namířeno ke dveřím.
– Plyn na veverky?

23

– Řekla jsem, že máš hezké tričko.
– Mám takových sedm.
– Sedm hezkých triček?
– Na každý den v týdnu jedno.
– Dnes máme čtvrtek.
– Co tím chceš říct?

24

– Vypískali nás – říká vokalista skupiny Potlučený veterinář.
– Znamená to, že se vaše koncertní turné nechytlo? – ptá se novinář z Rádia Veterinář.
– Asi jo – kňučí bubeník a okusuje paličky.

25

– Sebrali jsme je – říká komisař. – Schovávali se v zázemí baru U Kulhavého psa (aby si nemyslela, že mi na ní nezáleží). Trávili tam všechen volný čas. Měli hodně volného času, protože zvířata jsou letos zdravější než obvykle.
Komisař ukazuje na čtyři zmlácené veterináře, kteří nesou dva postřelené veterináře. Mě zajímají ti dva.
– Museli jsme je postřelit, protože kladli odpor a mleli blbosti. – Vyhrožovali nám veverkami.
– Střílel jsem já sám, protože jsem to nemohl poslouchat – říká komisařův kámoš. Dívám se na to všechno u souseda. Rozešel jsem se se svou televizí, když pustili tři seriály o veterinářích najednou. Slyšel jsem, že to byl právě soused, kdo vytáhl televizi z popelnice před domem, ve kterém bydlím.
Slyším klepání na moje dveře.
– Musím jít– říkám.
– Asi ti klepe na karbid – říká soused, slušný člověk. Od té doby co mu žena utekla s veterinářem je trochu na nervy. – Zůstaň, bude film o šílenci, který likviduje veterináře díky pomoci ženy majitele továrny na gumové rukavice.

26

Asi mi klepe na karbid.

27

Sedí mi na kolenou , protože ví, že mám rád, když mi sedí kolenou. Nemůže ze sebe vypravit ani slabiku a tak prohrabává papíry na stole. Mé papíry, na mém stole. Vyhrnuji jí rukávy a kontroluji, jestli veterináři zanechávají na ženách, které jim nepatří nějaké charakteristické stopy.
Klid, kluci, nezanechávají.
Dívám se na její rty a přemýšlím, zda by byly schopny vyslovit větu: „Ach, ty můj veterináři“. Můžete takhle přemýšlet do zasraný smrti.
Vyhrabává odněkud papír, na který jsem nakreslil černou stračenu, prase se zakrouceným ocasem, kočku bez srsti a psa bez tlapky. Nachází taky tužku. Dívá se na mně, na psa bez tlapky, znovu na mně a dokresluje mu tlapku (abych si nemyslel, že jí na mně nezáleží). Tlapka je příliš velká. Té noci mají mnozí z nás co do činění s příliš velkou či příliš malou psí tlapkou. Nechte si svoje učené úvahy. To není vernisáž, to je život. Pomozte jim do kabátů a odprovoďte je k nejbližšímu stanovišti taxíků.

28

– Co kouříš?
– Veterináře.
– S filtrem?
– S dvojitým filtrem.

29

– Co hledáš? – Ptá se místní Bela Lugosi, protože se po obchodě rozhlížím asi příliš dlouho. Teď, když už je po všem, bez problémů dostávám to co potřebuji: bílý plášť, gumové rukavice a několik přístrojů, jejichž názvy si nejsem schopen zapamatovat.
Místní Bela Lugosi je tlustý a růžový.
– Jsem tlustý a růžový, protože prodávám všechno dvakrát dráž – říká a poplácává se po břichu.

30

Jsem na maškarním plese. Muži se převlékli za veterináře a ženy za jejich pacientky. Nemohla se mnou přijít, protože se u ní objevila reportérka ze „Světa Veverek“. Sedí tam s ní, poskytuje rozhovor a nechává se fotit na obálku jednoho z dubnových čísel. Duben je měsíc veverek.
– Veverka Miki, čoveče! – křičí na mně nějaký týpek. Je tak tlustý, že se sotva vejde do dvou plášťů sešitých dohromady.
– Není to super nápad? – ptá se a máchá dvěma nadbytečnými rukávy. – Vidíš ty prachy? Nevidím. Vidím muže, kteří sami přiznávají, že neumí pít. Vidím ženy, které jim dávají najevo, že jestli se veterináři vrátí, udělají to s nimi ještě jednou. Vidím věci, o kterých bych raději četl.

31

– Zkoušela ses na to podívat i z druhé strany?
– Zkoušela, ale veterinář mi zacláněl.

32

Vedle postele, ve které spí, leží rozházené exempláře „Světa Veverek“. Čtu paměti třicetileté ženy v domácnosti: „Věděla jsem, že jsou to oni, veterináři. Přešla jsem na druhou stranu a přidala jsem do kroku. Už jsem se začala od nich rychle vzdalovat, když jsem uslyšela ty jejich návrhy. Nemohla jsem odolat. A šla jsem s nimi.“ Otevírá oči, odkládám „Svět Veverek“, usmívám se a říkám:
– Pojď, půjdeme krmit veverky.
– Rozmyslím si to – vzdychá a strká ruku pod polštář. Její hlas je divný, a plyn, který mi stříká do očí, má vůni slaných oříšků.

33

Plyn na veverky vynalezl v roce 1938 Horác Herbert, známý dodavatel plynů na všechno. Veverky byly jeho životní noční můrou.

34

– Nazdar, veverko, jmenuji se Ježíš Kristus – říká postarší pán v pyžamu.
Nebýt toho pyžama, mohl by dělat místního Ericha von Stroheim. Až bude odcházet, doporučím mu obchod Bely Lugosiho. Viděl jsem tam hezké pruské mundůry.
– Na, to je pro tebe, já už nemůžu. Důkladně si prohlížím pilulky na jeho dlani. Myslím si, že Ježíš Kristus ví, po čem veverky opravdu touží. Nevydržím a ptám se:
– Odkud znáš jazyk veverek? Po tom, co uslyšel, mi ještě více připomíná Ericha von Stroheim.
– Jedna taková mě to naučila – říká. –Naučila a utekla s veterinářem.

35

Našli mrtvého knihovníka. Vytahali nože z jeho těla a položili je vedle něj.
–Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm– řekl člověk, který se živí počítáním nožů. Takže nás tehdy bylo osm.

36

Zároveň se mnou propouštějí z nemocnice Neohroženého Kočkovraha. Sbalili ho do sanitky společně s veterinářem, kterého nakonec dohnal a dali mu injekci. Stojí u východu a kontroluje, jestli mu něco nesekli zatímco spal, protože dlouho spal. Už to není ten chlapík, co běhal se sekerou v ulicích. Už to není ten kluk, který mě vytahoval z výuky, vodil do křoví, ukazoval tři kočky visící na jednom drátu a čekával až vytáhnu z brašny housku s tvrdým sýrem a dám mu ji se slovy: „ Na, já už ji nebudu potřebovat“. Přicházím k němu blíž a ptám se, jak se má.
– Richard Wagner, chlape – říká. – Richard Wagner.
– Richard Wagner? – ptám se.
– Jo, Richard Wagner – opakuje. Sekli mi kazetu s hudbou Richarda Wagnera.

37

– Pověz mi ještě něco.
– Povím, když mi dáš oříšek.


[Z polštiny přeložil Jan Faber]


Polský prozaik a básník Darek Foks je jednou z nejzajímavějších postav současné polské literární scény. Rok, ve kterém se narodil, nebyl ničím výjimečný, přesto rozhodl o tom, že je Darek Foks zahrnován do okruhu autorů označovaných polskou literární vědou jako Generace bruLionu. Po roce 1989 bylo v celku logické, že dojde k celkovému uvolnění literárního života a k jeho zásadní přeměně. Pro autory starší znamenal vítězství, a tudíž porážku nepřítele, který byl ale zároveň trochu paradoxně jejich múzou. Politická angažovanost byla v době před rokem 1989 v kruzích opoziční literatury prakticky považována za měřítko umělecké úrovně. Nelze opomenout, že existovala celá řada autorů »neangažovaných«, kteří publikovali za více či méně tichého souhlasu režimu, ale obecně platilo, že nevystoupit proti zlu je stejné jako mu přitakat.

Autoři, kteří své prvotiny publikovali v druhé polovině osmdesátých let, se však postavili mimo. To, co je vzájemně spojovalo, bylo něco jiného. Autoři newyorské školy jako Frank O’Hara či John Ashberry, polští »básnící cesty« Stachura, Wojaczek, Bursa, rocková hudba, anarchismus. Skupina mladých autorů nikdy nevystoupila se společným programem, což bylo ostatně v příkrém rozporu s jejich autentickým individualismem, a fungovala tak spíše na bázi přátelství a vzájemných setkání.

Po neuvěřitelné akceleraci (»czas skupienia«) literárního a kulturního života, která nastala po pádu komunismu a která s sebou přinesla vznik celé řady (více či méně kvalitních a životných) literárních periodik, literárních soutěží a ocenění, medializaci literatury, včetně poezie (!!!), či decentralizaci kulturního života, ergo vznik nových center, se počátkem tohoto století objevila tendence v určitém ohledu opačná (»stan rozproszenia«). Společná vystoupení autorů jsou méně častá, vydávání básnických edic již není tak intenzivní a zdá se, že se literární společenství rozpadlo, že literární život vyhasl. Ale jen zdánlivě. Autoři, a u Dariusze Fokse tomu není jinak, se jen vydali každý svou cestou. Básník a v poslední době hlavně prozaik, autor mj. básnických sbírek Wiersze o fryzjerach, Misterny tren, sbírky povídek-novely Pizza Weselna, románů Mer Betlejem, Co robi łączniczka, se narodil v roce 1966 v Skierniewicích. Studoval na fakultě Divadelní vědy Divadelní akademie ve Varšavě a scenáristiku na Filmové škole v Lodzi. Básně, povídky, reportáže, překlady a recenze publikoval mj. v »Twórczości«, »Odrze«, »bruLionie«, »Gazecie Wyborczej« a v »Literaturze na Świecie«. Spolupracoval s »Przekrojem« a lokálním tiskem. V letech 1996-98 byl sekretářem redakce významného polského literárního časopisu »Literatura na Świecie«. Spolupracoval s knižní přílohou »Gazety Wyborczej« (1997-98). Od roku 1998 je členem Sdružení polských spisovatelů (Varšavská sekce). Od května 2002 byl výkonným redaktorem magazínu »Aktivist« a od ledna 2003 do listopadu 2004 zástupcem šéfredaktora magazínů »Aktivist« a »Aktivist Exclusiv« (mj. vedl literární a fi lmové rubriky). Od prosince 2004 je redaktorem rubriky »Próza« varšavského časopisu »Twórczość«. Nositel několika literárních ocenění (mj. Hlavní cena soutěže BruLion Poetycki 1993, Cena Natalii Gall 1999), stipendista ministerstva kultury. Jeho básně a povídky byly přeloženy do angličtiny, němčiny, holandštiny, maďarštiny, češtiny, slovinštiny, slovenštiny, srbocharvátštiny a ukrajinštiny. Bývá označován za největšího polského postmodernistu.

[Jan Faber]

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2019 Jaroslav Němec |