V divadle je entuziasmus velice nakažlivý

Režisér Jan Mikulášek se do ostravského divadelního prostředí zapsal již několika výraznými inscenacemi. Namátkou můžeme jmenovat Caligulu Alberta Camuse či drama Fridricha Dürenmatta Herkules a Augiášův chlév, které uvedl na prknech scény Národního divadla moravskoslezského, nebo Tři sestry nastudované v Divadle Petra Bezruče. Právě tam dva roky působil jako umělecký šéf souboru.

Pocházíte z Brna?

Ne, jsem ze Zlína. Čísla si přesně nepamatuju, ale myslím že do svých čtrnácti let jsem byl ve Zlíně, pak přišlo Brno a teď jsem v Ostravě.

Ze Zlína do Brna, byl to přechod z maloměsta do velkoměsta, nebo jste to cítil jinak?

Ze Zlína do Brna, byl to přechod z maloměsta do velkoměsta, nebo jste to cítil jinak?

Rodiče šli za prací a byli kvůli mně v takovém napjatém očekávání. Měl jsem strach, že přicházím o veškeré přátele. Představa života v šedivém Brně mě děsila. Ale nakonec byl pro rodiče ten přechod obtížnější než pro mě. Na gymnáziu v Brně začaly moje umělecké začátky, poznal jsem tam výtvarníka Marka Cpina, spáchali jsme první divadelní představení. Já jsem psal texty, pokoušel se o režii, někdy hrál, někdy se věnoval organizování našich studentských inscenací - bylo toho hodně, za krátkou dobu jsem si vlastně vyzkoušel všechny divadelní profese a byl to užitečný začátek... Ten přechod pro mě nakonec znamenal to nejlepší.

Měli jste už tehdy ambice, že byste se jednou poměřili s profesionálním divadlem?

Myslím, že to vyšlo z jakéhosi přetlaku, že se sešla skupina lidí umělecky založeného ražení. Měli jsme hodně společného a z toho pocitu jsme se rozhodli udělat jednu věc; a že šlo o divadelní představení, bylo dílem náhody. Vzniklo to tak rychle a samozřejmě, že už si ani nedokážu přesně vzpomenout, jak se to vlastně stalo.

Vzpomenete si ještě na první impulsy, které vedly k vaší profesi divadelního režiséra?

Zní to banálně, ale nejdůležitější asi bylo, že jsem vyrůstal v divadelním prostředí, v umělecké rodině. Brzy jsem poznal, že stav, kdy člověk vytváří něco nového, kdy si může svobodně hrát se svými představami a sny, kdy se skrze tvorbu vzdaluje všednosti, mi přináší hluboké uspokojení. K divadlu jsem ale během dospívání začal spíše pociťovat odpor, víc mě lákala fi lmová režie. Vše se pak změnilo, když mě omylem vzali na JAMU, když jsem viděl první inscenace Pitínského, HaDivadla, když jsem poprvé zhlédl německou modernu. To už jsem věděl, že tomuto povolání neuniknu.

Vyrůstat v herecké rodině pro vás znamenalo jen pozitivní vklad? Znám totiž i jiné případy...

Skrze mé rodiče jsem pochopil, že herectví je povolání, které vám vezme veškerý čas. Dokonce čtyři nebo pět let se o mě částečně starala rodina našich přátel, protože naši neměli čas. Byl jsem naštvaný na divadlo, že mi bere rodiče, že mi je někdy vrací až o půlnoci. Ale nikdy jsem to nevyčítal jim, ale té instituci. To byl můj negativní vztah k divadlu. Myslím ale, že pozitiva převažovala - nejradši jsem měl, když jsem mohl být s maminkou během představení v šatně a sledovat tu proměnu - ty chvíle, kdy se měnila z rodiče, kterého znám, do nějakého cizího člověka. Magie tohoto přerodu byla určitě jedním z drobných motivů, proč jsem u divadla skončil.

Chodil jste i na zkoušky?

Já jsem jako dítě i hrál. A docela mě to bavilo, především momenty, kdy jsem během představení překvapoval ostatní spoluhráče novými situacemi, které nebyly nazkoušené. Oni však mé nadšení v tomto směru většinou nesdíleli. Puberta pak všechno změnila - jakoby ze dne na den jsem se začal na jevišti cítit zle, trapně. Když jsem potom v prvním ročníku na JAMU musel sám odehrát hodinové představení, byla to čirá frustrace, na kterou v životě nezapomenu. Teď už mě na jeviště nikdo nedostane. Tehdy, v gottwaldovském Divadle pracujících, jsem hrál ve čtyřech představeních. Dokud nepřišla puberta, tak jsem na jevišti řádil jak čertík, a i díky tomu, že tam byli rodiče, jsem se na divadelních prknech cítil jako doma.

Byla to doba, kdy se některé věci nesměly, což poznamenalo hlavně kulturu. Vnímal jste to nějak?

Rozhodně. Dědeček byl zakázaný autor, poznamenalo to i mého otce, nebyl přijat na JAMU – má jenom konzervatoř. Ale řekl bych, že rodiče se mnou nechtěli tahle témata nějak dramaticky řešit. Takže jsem si názor na to, co je komunismus a co je cenzura utvářel postupně sám. Myslím, že jsem prozřel ve chvíli, kdy mým jediným cílem bylo napsat obřím písmem na školní hřiště: Husák je vůl. Sice jsem skoro nevěděl, kdo to Husák je, ale bylo jasné, že jde o revoluční krok.

Po gymnáziu, kde se tedy děly zajímavé věci, přišla JAMU, kterou jste ale ani nedokončil. Proč?

Pokud jde o mě, máloco dokončím. Se školou jsem bojoval hodně dlouho. I samotné přihlášení byl spíše takový rozmar než cílené rozhodnutí studovat režii. Až během prvních pár semestrů jsem zjistil, že by mě to mohlo i bavit. Ale setkal jsem se tam s celou řadou komplikovaných osobností, jako byl třeba Peter Scherhaufer, na kterého s rozporuplnými pocity dodneška vzpomínám, především na jeho radikální učební metody. Dostal jsem se s ním, jako ostatně každý, do konfl iktu, tak jsem na rok přerušil studium. Scherhaufer mezitím zemřel, přešel jsem k jinému pedagogovi a najednou jsem zjistil, že na té škole něco chybí, paradoxně právě ona Scherhauferovská radikálnost a vášeň. Když se pak ukázala možnost jít přímo do praxe, šel jsem, věděl jsem už tehdy, že toho odchodu nebudu nikdy litovat. Vnitřně jsem cítil, že to je správné rozhodnutí. Bylo to i tím, že jsem na škole našel spoustu kamarádů a spolupracovníků a věděl jsem, že s nimi budu dál dělat divadlo, ať už školu dodělám nebo ne. Když vás někdo pozve k práci v divadle, tak je to většinou proto, že viděl nějakou vaši inscenaci, a ne že máte papír s razítkem.

Je nějaká disproporce mezi vaší původní představou profese a tím, co obnáší v realitě?

Vzhledem k tomu, jak brzo jsem se ve svém životě setkal s režisérem v akci, neměl jsem ani dost času si nějakou falešnou představu vytvořit. Díky jisté zkušenosti jsem však na delší dobu uvěřil tomu, že režisér je ten pán, který říká: „Nějak si to nazkoušejte, já pak přijdu a běda, jestli to nebude dobré.“

Do Polárky jste se dostal na základě výhry v soutěži?

Ne, ale výhra to byla. Byl jsem přímo osloven. Přede mnou tam byl uměleckým šéfem Martin Čičvák, který znal z různých předváděček moji práci z JAMU. A ještě v průběhu školy jsem tam hostoval...

Takže ono to přerušení studia vlastně nebylo až takovým přerušením?

To ne, přerušení studia bylo po prvním ročníku. A byl to pro mě těžký rok, protože jsem si uvědomil, že divadlo je droga, se kterou nejde přestat.

Momentálně U Bezručů nepřestáváte. Mohl byste zrekapitulovat ty dva roky?

Na začátku nebylo divadlo v úplně dobré kondici, především pokud jde o atmosféru a samotné prostředí, zázemí. Zároveň nemělo nikdy problém s návštěvností nebo s dramaturgií. Podařilo se postavit nový soubor, přivedl jsem šest nových herců. Myslím, že za ty dva roky jsme dosáhli toho, že je mezi lidmi lepší nálada. Z ní pak může vzniknout nějaká hravost, uvolněnost, která se promítne do představení. Návštěvnost se podařilo udržet. Změnili jsme propagační materiály, web, není to samozřejmě přímo moje práce, ale byl to jeden ze společných cílů, nabídnout divákům lepší služby. Všechny inscenace se nepovedly tak, jak bych chtěl, ale třeba Tři sestry pro mě představují určitý vrchol jedné mé režijní etapy. I když je to inscenace kontroverzní, má svůj jazyk a názor. Možná právě proto vyvolává rozporuplné reakce. A poslední věc: za důležité považuji, že jsme otevřeli dveře mladým režisérům i z Brna či Prahy.

Co se naopak nepovedlo?

Tak jako v každém divadle měla kvalita inscenací kolísavý charakter. Pak taky sžívání toho starého jádra souboru s námi novými trvalo delší dobu, než jsem si třeba já představoval. A pak možná to, že se v divadle nepodařilo zastavit odchod kvalitních herců, že odcházejí bez mrknutí oka. Někdy za lepší nabídkou, zejména fi nanční... i když ne vždy.

Po zhlédnutí vašich inscenací na velkých scénách jsem si říkal, že něco takového není možné vytvořit bez talentu, odvahy a schopnosti vyvolat v lidech důvěru. Na to třetí máte nějakou metodu?

Žádnou metodu či systém nemám. Naopak, kdyby herci cítili, že jsou obětí nějaké metody, důvěra by byla pryč. Když vy sám věříte textu, svým představám, koncepci, herci to okamžitě vycítí a uvěří i oni. Na divadle je entuziasmus velice nakažlivý.

Ve výčtu titulů, které jste zatím inscenoval, nevidím žádnou současnou českou hru. Nic zajímavého jste v této oblasti nenašel?

Musím se přiznat, že ani nemám moc čas hledat a také jsem k české dramatice asi zbytečně skeptický. V tuto chvíli se spíš zajímám o světovou klasiku, i tam mám – vzhledem k tomu, že jsem nedovzdělán - značné mezery. Většinou čtu jenom to, co je mi nabízeno k práci nebo takříkajíc strčeno rovnou pod nos.

Když čtete, rozeběhne se ve vás už zároveň představa, jak by se s textem pracovalo na jevišti?

Určitě. Ne že by se rozeběhla přímo vizuální představa představení, ale je to takové zvláštní radostné rozechvěni - pokud jsou tam věci, které ve mně rezonují. Někdy mě provokuje jenom divadelní tradice inscenování, jako to bylo právě u Tří sester. Pokud se mi stalo, že jsem dělal text, který mi byl vnucen nebo který jsem musel narychlo vybrat, tak inscenace dopadla velice špatně.