Letní euforie!

Letní filmová škola každoročně představuje řadu filmů, které udělají zvláštní dojem. Dobrá atmosféra se hluboce zakořenila v publiku. Pro mě je tento malý festival s 4500 akreditovanými návštěvníky totální fi lmovou zkušeností spojenou s lidmi, kuloárovými diskusemi a idylicky uvolněnou atmosféru v rajském městě Uherské Hradiště. Je to euforický pocit, který provází LFŠ víceméně neustále.

Izgnanie (Vyhnání, 2007) je film, který na mě na letošním ročníku Letního fi lmového festivalu udělal největší dojem. Toto drama je volnou adaptací novely Williama Saroyana Th e Laughing Matter, která vypráví o tom, jak může početí dítěte rozdělit celou rodinu. Film začíná scénou, ve které zraněnému Markovi (Alexander Balujev) jeho bratr Alex (Konstantin Lavroněnko) operativně vyjímá kulku z paže. Není zde mnoho dialogů, každá scéna je detailně zaznamenána. Pouto mezi těmito muži je ustaveno a ruský režisér Andrej Zvjagnicev dál rozvíjí Alexův příběh, kdy se po dlouhé cestě za výdělkem vrací opět domů. Obraz jeho ženy Věry (Maria Bonnevie) a jeho syna a dcery ve vlaku znázorňuje rodinu, která se pokouší udržet pohromadě, najít klid. Tento klid je však brzy zničen. Nejprve se však Alex přivítá ze svou rodnou krajinou, sousedy a přáteli. Klid rodiny je narušen ve chvíli, kdy mu Věra sděluje, že je těhotná s někým jiným. Alex klidně vychází ven, pak se vrací, udeří ji, opět vyjde a bezcílně jezdí po okolí. Volá Markovi, který mu chce pomoci v jeho situaci a chce se s ním sejít, Alex však nenachází odvahu a místo schůzky se vrací zpět domů. Jako trest za zločin, nutí Věru, aby dítě potratila. Věra, přestože se s Alexem po tak dlouhé době odcizili, po dlouhé diskusi souhlasí. Přijíždí Marko a nachází lékaře, který potrat provede. Děti jsou na noc poslány k sousedům. Ve starém domě se však během zákroku stane něco hodně ošklivého a Věra umírá, pravděpodobně po předávkování anestézií.

Muž, žena a dvě děti přicházejí z průmyslového města na venkov, do manželova rodiště, do starého domu po otci. V kontrastu ke scenérii města, které rozjasňuje vztahy mezi postavami, obrušuje ostré hrany, a dokonce vytváří iluzi štěstí a lásky, je novým prvkem příroda. Bizarní přírodní realita evokuje “zónu” z Tarkovského fi lmu Stalker. Je to scenérie dech beroucích zvlněných kopců, kterou ukazuje režisér společně s kameramanem Michailem Krišmanovem, dno prehistorického moře a úrodné půdy, vše ležící v ruinách nezájmu. Vyžaduje si velkou oběť. A nikdo nezadrží otcovskou ruku, vztaženou proti synovi. Hlas, který vykřikuje, nebude uslyšen. Syn nebude nahrazen beránkem. Protože ten, kdo pozvedává nůž, nemá uši, které slyší, nemá oči, které vidí, ani srdce, které cítí. Přesto je jeho víra v „zákon” lidské zpupnosti silná a nevyčerpatelná, stejně silná jako jeho výčitky svědomí. Semeno bylo zaseto a musí následovat sklizeň.

Je více než jisté, proč jsem se nechal filmem unést – tato vynikající románová adaptace ruského režiséra umělecky zcela převyšuje ostatní fi lmy na festivalu.

Říká se, že slabost Východu pro umělecký mysticismus je jednou z největších kulturních bariér ve vztahu k Západu – a západní publikum, čím dál tím více zvyklé na funkční dramaturgii s danými odpověďmi, se může cítit zmatené, dostane-li se mu konfrontace s tvorbou režiséra Harutjana Kačatrijana. Tradice je pojem i zákon, dá mnoho úsilí udržet tradici živou, naladěnou jak na minulost, tak i na budoucnost. Nejde však o umělé oživování, ale o její neustále vyživování vším nepředvídatelným a nepopiratelně osobním. Příklad výše uvedeného může publikum vidět v arménském filmu www.imdb.com/title/tt0375182/ Vaveragrogh (Dokumentarista, 2003), v němž Kačatrijan – mistr poetického dokumentu – přijímá a podporuje znovuobjevení tohoto zákoutí dokumentárního fi lmařství mladou generací. Soudě dle výsledku, má nesporně výjimečné schopnosti pro sledování lidských příběhů. Dokumentarista si jako vztažný bod vybírá jedovatě umělý němý fi lm – Člověk s filmovou kamerou. Kačatrijan netočí na sépiově tónovaném fotografi ckém materiálu a hudbu a dialogy omezuje na minimum. Všechno nechává na všudypřítomných nadabovaných zvucích, které doprovázejí záběry filmaře projíždějícího Arménií a filmujícího lidi při práci: kopání výkopů, v porodnici, žebrání na ulicích atd. Kačatrijan střídá záběry filmování se záběry filmovaných, čímž vytváří vztah mezi různými druhy práce a zároveň poukazuje na inherentní omezení dokumentární formy (v jedné chvíli je uličník v tričku Chicago Bulls plísněn za to, že před kamerou neprojevuje patřičné nadšení). Pro svou fi lozofi i a strategii estetična, kulminující ve scéně, která naznačuje metaforickou smrt Arménii, je Dokumentarista hodný zmínění jako hodinový řetězec věcných, zrak poutajících obrazů: hlína tryskající zpod lopaty, novorozenci zmítající se v rosolu placenty, masakr divokých psů. Ať už chtěl Kačatrijan využít z Edwina S. Portera a Dzigi Vertova cokoliv, jeho práci prospívá to, že s těmito režiséry sdílí přesvědčení o upřednostnění lidského konání před filmovou stylizací.

Film je rozdělen do kapitol: kamenolom, porodnice, žebráci, žebrácký svátek, dětský domov, uprchlíci a střelba; všechny divákovi podávají svědectví o dnešní Arménii. Práce s kamenem, svatby a rodící ženy, smysl pro solidaritu – to jsou jen lepší aspekty země zničené válkou a nezaměstnaností. Země ovládaná chudobou, exodem, alkoholismem a zločinností. Ředitelka věznice chápe své svěřence jako politické vězně, protože zneužili nezávislost své země. Oni jsou nasycení, jejich děti hladoví. Zločinci loví lidi, lidé loví toulavé psy. Po smrti však přichází nový život a po beznaději naděje. Prvky Kačatrijanova stylu jsou velmi prosté. Mohl by být klidně popsán – aniž bychom urazili – jako minimalistický. Primárními nosnými prvky fi lmu jsou stručně vyprávěné zlomové okamžiky životních příběhů – příběhy, za kterými vlají nitky dlouhé a hluboké souvislosti! Pro ty, kteří jsou fanoušky LFŠ, má festival bezpočet závažných příběhů, z nichž mnohé si zasluhují širší publikum, než je to festivalové. LFŠ letos představila zajímavé a intenzivní fi lmy z geopolitické oblasti známé jako Kavkaz: Arménie, Gruzie a Ázerbajdžán. Další kavkazský film, který zanechal svůj otisk na LFŠ je ázerbajdžánský film Prošaj, južnyj gorod (Sbohem, jižní město 2006).

Toto drama ukazuje, jak politické změny zničily klidné životy obyčejných lidí. Děj nás zavádí do ázerbajdžánského hlavního města Baku konce osmdesátých let. V té době se začal rozpadat Sovětský svaz, což sebou přineslo i početné etnické konfl ikty. Fariz se svou rodinou stěhuje do paneláku v Baku z válkou zničeného Náhorního Karabachu. Farizovy vztahy se sousedy jsou napjaté. Obviňují ho, že právě lidé jako on nedokázali podpořit Ázerbajdžánce v jejich etnickém konfl iktu s Armény. Jediný, kdo stojí na jeho straně, je Alik, který vystupuje v roli vyjednavače mezi ním a staršími obyvateli domu. Alik neváhá v rámci udržení klidu mávat zbraní. Jednoho dne chtějí správcové budovy vystěhovat skupinu hudebníků, kteří squattují ve sklepě. Alik se do toho zaplete, ale brzy se ukáže, že situace je mnohem složitější, než si zpočátku myslel. Film představuje politicko-historická témata týkající se ázerbajdžánské nedávné minulosti a postsovětské současnosti. Nabízí jedinečný pohled na dějinnou cestu od útisku k nezávislosti, demokracii a svobodě projevu – jeden z největších dějinných skoků v moderních ázerbajdžánských dějinách. Počáteční etnické zakořenění problému v tak významném historickém momentu vyvolává řadu zásadních otázek.

Z hlediska námětu zde, tak jak se film vyvíjí, dochází k postupnému přenesení zájmu z politického na osobní, z obecných podmínek na individuální zkušenost. Intenzita vyprávění a originalita fi lmového výrazu je stále výrazná a stále znova a znova se dotýká univerzálního tónu. Umění odhalit to univerzální velice specifi ckým způsobem vyžaduje oko pro detail, soucit s la condition humaine a hlubokou víru ve vlastní umělecký výraz. Právě kombinace slavné fi lmové tradice a skvěle dodržený respekt k umělecké integritě byly pro režiséra Olega Safaralijeva klíčem k přežití. Individuální příběhy komplikované prostoty obklopující panelák v Baku jsou, v širší sociologické perspektivě, vedeny nezlomnou vírou v to, že univerzální aspekty bytí se nejvíce projeví v základních momentech poznání, navýšených o poetický potenciál obrazu.

O to víc je důležité otevřít naše dveře dokořán, dokud je ještě čas, a uvolnit prostor pro naše východní sousedy, kteří ještě nepodlehli našemu rostoucímu strachu z kontemplace. Zároveň bychom se však neměli jenom opíjet obdivem, ale také se držet našich vlastních kulturních kořenů a trvat na důležitosti vlastní umělecké integrity tak, aby globální výměna a interkulturní inspirace vychovaly spíše polyfonii než jednu formu. LFŠ – filmy a lidé, otázky a názory, diskuze a euforie – zvláštní dojem. Mám stejně iracionální vztah i k festivalovým tričkům a využívám každou příležitost obléct si je a propagovat festival podle vlastních možností jako jeho samozvaný nezávislý vyslanec. Proto se budu snažit obsadit sedadlo i příští rok!