Ostravské zámky (hora ruit)

Je smutnou skutečností, že tento kout země a krajské město Ostrava zejména jsou chudé na hmotné památky. Nedá se říci, že by tudy neprocházela historie, stav má nejspíš původ v mentální a kulturní lhostejnosti současných, ale i mnoha předchozích generací, neukotvených zde vazbami k předkům. Tak se odedávna utvrzuji v pocitu, že dějiny se v podstatě předávají ústní mezigenerační tradicí. Pokud nelze předat místně žitou historii, nepomohou příliš ani knihovny, ani elektronická media.

K takto uvozenému zamyšlení jsem si vzal za příklad obecný osud ostravských zámků. Pokud bychom učinili vskutku statistický průzkum o obecném povědomí samotné jejich existence, nepochybuji o tom, že by hloubky znalostí o nich byly zcela v kontextu s předchozím povzdechem. Tak ještě zcela nedávno mělo jen mizivé procento obyvatel vědomost o jakémsi ostravském (přesněji Slezskoostravském) hradě, pokud se tento mezitím nestal několikráte za rok dějištěm různých populárních konání, mnohých, stejně jako při jeho dosavadní přestavbě, sporného pojetí. Komu je ovšem známo, že pro budoucí historii města sehrál zásadnější roli zeměpanský hrad na vrchu Landek a že jeho zbytky lze ještě v terénu nalézt?

Pro potřeby našeho putování zámky záměrně Slezskostravský hrad pomineme, byť předchozími generacemi byl spíše zván zámkem. Pokud jde o další sídla, ve zkratce lze zmínit existenci zámku (či hradu) v samotné Moravské Ostravě, jehož lokaci připomíná název ulice Zámecká, dříve Zámčiska. Bližší zprávy o něm či jeho pozůstatky se nezachovaly, jen ten pomístní název. Ve stručnosti uveďme, že na území dnešního města se nalézaly ještě další zámecké stavby, dnes zaniklé. Z dostupných pramenů známe panský zámek v Kunčičkách (Menších Kunčicích), vyhořelý v roce 1899, v Třebovicích, poškozený v roce 1945 a demolovaný v roce 1958, a blízké zámky v Hošťálkovicích a Polance, jejichž stavební postaty přestavbou citlivě „vplynuly“ do zemědělského hospodářského podniku.

Takže „in medias res“. Především se chci zmínit o zámku v Ostravě-Kunčicích, tento je jako první skutečným adeptem smrti (nikoliv ovšem té barokně radostné). Jedná, či spíše jednalo se, o čtyřkřídlou dispozici s nádvořím, původně s otevřenými renesančními arkádami, barokově přestavěnou a později částečně klasicistně ukázněnou. Kolem zámku se dosud v různém stupni exploatace rozkládá původní jistě bohaté hospodářské zázemí. Morální facku do tváře dostala stavba v šedesátých letech proražením Frýdecké ulice v těsné blízkosti, oddělujíc tak zámek od zámeckého parku. Mezitím v zámku hospodařila Nová huť Klementa Gottwalda. Tento hutní gigant bezostyšně jeho hospodářskou podstatu využíval, aniž zámku věnoval alespoň trapný zlomek ze svých zisků. Někdy v osmdesátých létech jsem tam ještě absolvoval sraz spolužáků, to alespoň v přízemních prostorách fungovala kuchyně a nevkusně upravené prostory pro setkávání brigád socialistické práce. Po listopadu 1989 se nové vedení firmy konečně zbavilo panské zátěže, došlo k promptní restituci a následnému prodeji dvěma novým zámeckým pánům. Za jejich péče v roce 1999 došlo k požáru střechy, zřejmě založenému úmyslně, neboť v souvislosti s jeho vyšetřováním se hovořilo o pojistném podvodu. Ačkoliv škoda požárem vzniklá měla být vyčíslena jen na 300 tisíc korun, dnes je budova zámku po proběhlé částečné úřední demolici obžalobou všech, kteří se na tomto výsledku podepsali.Všichni jeho správci a „konkrétní vlastníci“ i ti, kteří k jejich jednání nečinně přihlíželi, ač byli povinni konat. Ostatně k úlevě mnohých tato nepříjemnost brzy zmizí, podle tisku prý na místě zámku má vyrůst autosalon. Zajisté se bude jmenovat „U zámku“. Cit pro historii projevuje rovněž oplotitel sousedního zámeckého parku, který v potu tváře druhým rokem demonstruje obecný trend postupného rozebírání veřejného prostoru k privátním účelům. Již žádné beztak nesmyslné sbírání kaštanů, ale zajisté originální podnikatelský záměr je úřadům libý.

Nechoďme daleko, dalším kandidátem zániku se může stát zámek ve Vítkovicích. Především má tu smůlu, že o něm pomalu nikdo neví, ačkoliv se nachází na místě frekventovaném, křižovatce Ruské ulice s ulicí Výstavní. Pochází z roku 1847, kdy se stal jednou z významných staveb nově založeného města poté, co arcibiskup vévoda Rudolf se v předměstské obci rozhodl postavit moderní huť. Podle zachovaných snímků se jedná o půvabnou klasicizující manýru sloužící k bydlení majitelů železáren, jejíž dnešní podoba je v podstatě ještě původní, včetně ubohých zbytků dobové parkové úpravy okolí. V majetku, resp. správě Vítkovických železáren a strojíren Klementa Gottwalda, požíval zámek stejné „péče“ jako ten v Kunčicích. Bohužel, dnešní stav ostatních objektů areálu bývalého průmyslového gigantu (kupř. blízkého starého ředitelství) dává tušit, že zámek je stejně nemilovaným dítětem i v očích jeho dnešního správce. Ostatně v tzv. veřejném zájmu k uspíšení brzkého konce zámku postačí, když zmíněnou křižovatku „bude nutno“ rozšířit o jízdní pruh. Spojí-li se tento veřejný zájem s nepřátelstvím ke starožitnosti, dílo se jistě podaří. A nakonec symbol. Zatímco na dobové fotografi i rozprávějí spolu na balkoně dvě půvabně oděné dámy, přesně na stejném místě nalézám nyní na své fotografi i vynesenou pomačkanou popelnici, stojící až do patra, a ulámané zábradlí.

Původně jsem zamýšlel pojmout článek trochu jinak. Ve výčtu zbědovaných objektů, pokračuje dále nářkem nad zámkem v Zábřehu nad Odrou, jsem příspěvek hodlal završit poněkud paradoxním závěrem, totiž že ze všech ostravských zámků nechátrá toliko jeden – ten v Porubě, který je ve vlastnictví známého praktikujícího komunisty. Koncept mého článku doznal ale po návštěvě obou těchto míst náhlého obratu. Opuštěné sídlo Mechanizačního závodu n.p. Bytostav, bývalá vodní tvrz a posléze renesanční zámek v Zábřehu, zářil totiž již z dálky čerstvou omítkou. Při bližším kontaktu jsem zůstal v údivu. Nenadálá generální oprava zámku je prakticky u konce. Na zdejší všeobecné poměry působí zámek nebývale půvabně, vzhled je až jihočesky poetický, opravy propracovány do detailů, na materiálu nešetřeno. Je vidět, že si někdo na svém pomníku dal záležet a současně respektoval památkovou hodnotu stavby.

Celkově stavba kultivuje své okolí, koresponduje tak s kostelem a bývalou zábřežskou radnicí a vytváří opozici k blízkému typickému ostravskému sídlišti. Zázrak. Konečně někdo bohatý, který investoval do něčeho jiného než hokejového klubu a, přes dílčí výtky vůči detailům, skutečně zámek zachránil.

Závěrem tedy smutek nad tím, co mělo být původně chváleno. Sám jsem chodil do porubského zámku do školky, představoval pro mne ještě tajemný svět. Zajisté se nejedná o architektonický zázrak. Zřejmě rovněž namísto bývalé tvrze byl ve století šestnáctém vystavěn zámek renesanční jako vskutku skromné sídlo správy dvoru a panství, jakých bylo na Bílovecku a Opavsku mnoho. Nicméně přes bezprostřední blízkost nové výstavby se jednalo, včetně přilehlého parku pokračujícího farskou zahradou, o místo dýchající ještě minulostí. Tento pocit je dnes ovšem vpravdě již sám minulostí. Ač se majitel nepřehlédnutelným způsobem zachyceným do dřevěné stély hlásí veřejně k tomu, že v roce 1993 zámek zachránil před zničením, můj dojem je blízký opaku. Chudák zámek se snad někde uvnitř nachází utopen ve změti nejrůznějších přístaveb a nástaveb, často v různém stadiu nedokončenosti, z podřadných materiálů. Ač došlo k uzavření „čestného“ nádvoří mříží, nezadající si v ničem se sídlem francouzských panovníků, z různých střešních nástaveb prolamujících mansardy se tyčí plechové roury. Původní hmota zámku je postupně doplňována v různých úrovních o další jakoby samostatné stavby povahy rodinných domů typu podnikatelského baroka, navíc jako vystřižené z nabídek agentur té horší provenience. Jak je vidět, nadšení, není-li odborně korigováno, končí špatně. Výsledek je především obžalobou stavebního úřadu, resp. památkové péče obecně, a naprostou rezignací na smysl jejich poslání.