Osudová žena a revoluce
poválečný surrealismus nezajímá!

Básník a prozaik Pavel Řezníček je od svého mladí vyznavačem surrealismu. Když s ním děláte rozhovor, jste mimovolně svědkem jeho surrealistické metody psaní, když náhle zavolá na krásnou mladou anglickou slečnu, jejíž jméno je Molly: „Oh, Molly, my daughter, I love you, thank you very much. Krtek, krtek! Nice krtek!!!“ (the mol = krtek – pozn. aut.) Je autorem řady knih, podílel se na přípravě antologie surrealistických textů Letenka do noci, letos mu vyšel výbor Stroj na peklo, mapující posledních 40 let jeho tvorby. Jako jeden z účastníků 17. ročníku Festivalu spisovatelů Praha četl v Divadle Minor své texty, které mu do angličtiny přeložil anglický bohemista Jim Naughton, profesor českého jazyka a literatury na Fakultě středoevropských a moderních jazyků univerzity v Oxfordu.

---

Jaký je váš poměr k dada?

Jsem básník surrealista a surrealismus je bratranec, nebo dokonce, protože z něho vznikl, potomek dadaismu. Breton, Péret a Eluard začínali jako dadaisti a jednoho dne toho měli dost, dada se změnilo v surrealismus. Dokonce i Tzara byl později členem surrealistické skupiny, ale rozhádal se s Bretonem, a tak z ní vystoupil. Dada bořilo, surrealismus za pomoci psychoanalýzy a jiných disciplín se měnil v samostatný směr. Pocházím z Brna a v mládí jsme tam v roce 1965 za komunistů udělali s přáteli z dadaistických a surrealistických textů večer poezie. Sám jsem přeložil Tzarův text „Ďáblův ocas je bicykl“ a nazval jsem právě takto můj večer v divadélku Konvence v Brně. Tzara byl hvězdou mého mládí, ale v překladech se ho zmocnil nakonec Zdeněk Lorenc, já sám jsem spíš překladatel amatér. Ale zmíněnou Tzarovu báseň jsem u něj nenašel. Tak mám aspoň v tom jakýsi primát. Můj poměr k dadaismu je vřelý, když čtete Tzarovu báseň z roku 1936, kdy byl surrealistou, tak pořád vidíte, že je to dada.

Co vám chybí v české literatuře po roce 1989?

V literatuře po roce 1989 mi chybí humor. Nikdo humor neumí, jenom se všichni pošklebují, urážejí a sprostě pomlouvají. Tisk, televize přinášejí hádky, urážky, chybí zde humor, který tady byl odedávna. Současná společnost je společností šklebu a urážek. Za komunistů to nebylo, byli to sice volové a nehájím je, ale ty urážky, co jsou teď… Žijeme ve společnosti šklebu.

Váš úvod k II. části antologie Letenka do noci mi, aspoň co se týče pohledu na postavení surrealismu u nás, nepřijde optimistický ...

Tam není nic pesimistického. Zmiňuji jen to, že lidi pořád nejsou o surrealismu informovaní. Vládne neznalost surrealismu, protože si lidi přečetli v kunsthistorických příručkách, že surrealismus je mrtev. Tak chtějí něco odsuzovat, a přitom nic neznají.

Ptám se, protože jste uvedl, že v české literatuře chybí pro roce 1989 humor.

Myslím ale, že s vydáváním surrealistických textů se to hodně zlepšilo. Vycházejí věci zásadní i nezásadní, také poezie. Vyšla nedávno Antologie černého humoru André Bretona, Hovory s Bretonem. Jsem vlastně spokojen. Kdyby četli lidi Analogon, tam e vždycky na zadní straně seznam, co by si měli přečíst, co zrovna vyšlo blízkého surrealismu…

Ale když to je celkově problém, vždyť literární časopisy se u nás obecně moc nečtou, natožpak kupují…

Asi to tak je. Budete se divit, myslel jsem si, že se třeba hojně čte Host, ale říkali mi i renomování literáti, že si to jen prolistujou a ani to nečtou, a to je časopis psaný srozumitelně, natožpak aby se četl Analogon, který má moc stran, je drahý, navíc není pro široké kruhy, co si budeme namlouvat … Už mě opustil naivismus, takové to nadšení pro roce 1989, že lidi teď budou chtít něco dělat. Vládne všeobecná pasivita.

Na Festivalu spisovatelů Praha jste četl ukázky svých textů, třeba ze sbírky Kakodémonický kartáč, teď vám vyšla kniha Stroj na peklo k vašim pětašedesátinám, která zahrnuje posledních 40 let vaši tvorby. Jak na vás zapůsobilo setkání se surrealismem?

Když se ohlédnu, tak do svých 23 let jsem nic nenapsal, zvlášť básně nebyly mojí parketou, ale když jsem se setkal se surrealismem, tak mě to ohromilo, jako když Hrabal někde vyčetl citát „Byl jsem zasažen bleskem jako muž u úpatí sfi ngy“. To setkání byl úžasný náraz, ta imaginace, obrazivo, tak jsem si řekl: „Básník nebudu, na tohle nestačím, ale budu dělat surrealistické večery a překládat.“ Chtěl jsem se věnovat propagaci surrealismu. Pak jsem pořadů nechal a začal jsem pomalu psát surrealistické texty.

Absurdita, která je součástí vašich textů, byla pro vás vždycky důležitá?

Jistě. Tzaru, což už jsem uvedl na začátku, jsem přeložil záhy. Páchal jsem už v Brně různé takové věci, a protože v té zmíněné básni byl taky ďábel, tak jsem poslal pozvánky na takto nazvaný večer na farní úřad u svatého Jakuba a sv. Tomáše, ať se dostaví knězové, no, nedostavili se… Napadal jsem taky třeba bývalé surrealisty, v Brně žil Vincenc Makovský, bývalý člen surrealistické skupiny, tomu jsem psal výhružné dopisy, že s ním jako se zrádcem tvrdě zatočíme. Chtěl jsem surrealismus propagovat, protože mě to silně ohromilo. A když to ohromilo mne, tak to může zaujmout i jiné lidi. Ale nepovažoval jsem se za nějak výjimečně nadaného. Zůstal jsem tomu od svých 23 let věrný, říkám teď o sobě, že jsem pětašedesátiletý třiadvacetiletý kluk, pořád jsem to já, kterým jsem byl tehdy v tom mladém věku.

Jak byste popsal svou metodu psaní?

Je to pořád surrealismus, ale začal jsem si pohrávat s aliteracemi, přímou řečí, najednou se zastavím a někomu bezdůvodně v textu vynadám. Mění se to formálně, ale duch je stejný. Stále je to poválečný surrealismus, který je už civilní, vyznačený vzdorem vůči Nezvalovu lyrismu. Hrdinové jsou většinou sládkové, ševci, řezníci, obyčejní lidé, zmizela utopie, revoluce taky, už nechceme věčně vzývat femme fatale, osudovou ženu. Ta je spíš ironicky popichována. Osobně si z ní tropím srandu, logicky jsem vlastně proti Bretonovi, protože ve svých spisech vyzdvihoval magickou moc ženy, tvrdil, že by ženy měly převzít vládu, že by to bylo jiné, ale pochybuji, že by něco nového dokázaly. U Bretona chci přehodnotit i to, že byl trockista. Poválečný surrealismus revoluce a osudová žena už nezajímá!

Když jsme zmínili absurditu, jak to bylo s tím Hrabalem v paláci Grand Palais v Paříži na Mezinárodním knižním veletrhu 1990. Proč vás chtěl „nacpat pod stůl“?

Byla tam tisková konference, kterou moderoval Petr Král. Shromáždil se tam výkvět francouzské inteligence a českých emigrantů. A my jsme byli těsně před tím u Tigrida v redakci, kde jsem mu vypil půl flašky whisky. Pak nás vzal ještě do bistra, tak bylo zaděláno na malér. A když byla konference, tak Hrabal vyprávěl, že když psal, tak si dělal autocenzuru. Tak jsem mu hned po sousedsku, vždyť jsme se znali, chodil jsem taky k Tygrovi, řekl česky: „Pane Hrabal, vy jste zbabělec.“ A ještě jsem to pověděl taky francouzsky přede všemi: „Vous-etes un lâche!“ A on se naštval, postavil a řekl: „Co já tady vlastně dělám, já jdu pryč!“ A odešel od stolu, ale pak se vrátil, chodil po pódiu, rozhlížel se, tak si to představte, byla tam francouzská elita, filozof Bělohradský, který se ke mně pak hlásil a řekl mi, že jsem oživil jinak nudnou debatu... Načež Hrabal uchopil mou hlavu a začal ji dávat pod stůl. No, byl to velký poprask. Josef Kroutvor na mne začal taky hulákat. Strašný skandál... Ráno jsem se na druhý den probudil a tři dny jsem se raději skrýval na Montmartru, zatímco ostatní chodili po konferencích. Ale pak jsme byli na letišti a Hrabal ke mně přišel, dal mi na pivo. Nic zásadního z toho nedělal…