Domácí v cizím

Dokumentární fi lmy uvedené v rámci festivalu Moff om - Music on Film – Film on Music¹ byly zaměřeny na hudební dokument a pomohly vytvořit atmosféru skutečné kulturní výměny. Šlo o celou řadu snímků mapujících širokou škálu hudebních žánrů – izraelský hip-hop, baskickou world music, provozovanou na nástrojích z kamene, dřeva i ledu, ba i globální metalovou scénu, jež se stala objektem kulturně-antropologického výzkumu prováděného na územích Izraele, Indonésie i Íránu.

¹ 4. ročník festivalu proběhl ve dnech 18.–22. 10. 2007 v Praze – pozn. překladatele

Byli jsme svědky toho nejambicióznějšího programu, jaký byl dosud na tomto festivalu prezentován, programu, který uváděl všechny zúčastněné do vytržení, neboť nabídl záplavu nejzajímavější hudby a mimořádné filmy. Výběr snímků uvedených v rámci nové soutěžní sekce charakterizoval především nebývalý tematický rozsah, který pokryl oblast posledních padesáti let vývoje hudby na obou polokoulích, na území Nigérie nebo Laponska. Moff om představuje neohraničený a mnohostranný festival, jenž nabízí záznamy koncertů, umělecké filmy, dokumentární snímky o hudebních turné a portréty umělců, které mohou být zrovna tak dobře intimní studií jako kousavou analýzou současnosti.

Soutěžní sekce zahrnovala filmy, které svým osobitým způsobem připojily k hudbě světa také obrazové zázemí a učinily tak natolik zdařile, že mezi stovkami nových filmových dokumentů našly svou cestu až do této soutěže. Už z tohoto pohledu je zřejmé, že tyto filmy umožňují postihnout samu podstatu festivalu. Všechny byly velice zajímavé a z hlediska dějin filmu se jednalo o nesmírně důležitou kolekci. Divák vstupoval do imaginárního muzea, jehož exponáty byly kriticky a s rozmyslem vybrány.

Když se však ohlížím zpět a zkouším si vybavit konkrétní film, uvědomuji si, že mi v paměti utkvěly především čtyři skvostné příběhy, čtyři velkorysé epické opusy, které mě duševně naplnily. Viděl jsem všechny soutěžní snímky, ale musím přiznat, že nejsilnější dojem ve mně rozhodně budila zachycená zkušenost prožitku cizinectví a toho, že cizinectví v sobě ukrývá i prvky domáckosti. Cizinec je přítel, kterého zatím neznáme, a film Global Metal tuto lidovou moudrost s nebývalou přesností ilustruje.

V oblasti metalu, tohoto nejočerňovanějšího hudebního žánru všech dob, panuje dosud mnoho předsudků a nedorozumění. To se však po zhlédnutí filmu Global Metal jistě změní. Režisér Scott McFadyen a třicetiletý antropolog a heavy-metalový příznivec Sam Dunn se rozhodli navštívit své přátele, metalové fanoušky, po celém světě. Výsledkem této pouti s otevřenou myslí a všudypřítomnou kamerou v ruce je laskavý, okouzlující a, v neposlední řadě, zábavný pohled do duše příznivců metalu, kteří se nacházejí snad ve všech koutech planety.

Dunnovi se podařilo zkontaktovat mnohé významné členy takových skupin, jako jsou například Iron Maiden, Black Sabbath, Slayer, Motörhead nebo Metallica. O nejúžasnější momenty tohoto filmu se však zasloužili jejich fanoušci z mnoha různých zemí světa. Brazilci hovoří o své zkušenosti s rozvojem demokracie na pozadí úpadku metalové hudby. Hihňající se patnáctileté dívky v přiléhavých tričkách a pětačtyřicátníci v kravatách svorně šílí na koncertě Deep Purple. Divák zjišťuje, jakého obsahu nabývá heavy-metal v kulturně uzavřené Číně, v Indonésii a Izraeli. Ocitá se ve Spojených arabských emirátech, kde se heavymetalová hudba stala nástrojem k dosažení celé řady různých cílů. Dokáže vyjádřit sociální frustraci, bojuje proti omezování svobody slova, uvolňuje nahromaděnou živočišnou energii. Heavy-metalová hudba se však může stát také klíčem k vytvoření nové identity, která pomáhá nalézt alternativní pevný bod ve vztahu k rigidním normám a sociálním strukturám. „Metal nezná společenské třídy,“ říká jeden z indických metalových hudebníků.

Skutečný obsah svobody slova vyvstává na pozadí skvělého izraelského filmu NAF-dítě ulice, který vykresluje portrét rapera a bezdomovce Nafa a na pozadí jeho společenského pádu současně ilustruje rapovou scénu plnou dynamického politického protestu a potlačené radosti ze života. Šestnáctiletý Naf žije na ulici již od svých dvanácti let, kdy se jej rodiče zřekli, protože přerušil praktikování rituálů jejich víry. To ho uvrhne po hlavě do světa distribuce drog, pouličních bitek, zklamání, hiphopu, soudních slyšení a nevázaného sexu.

Nafova skupina spojuje hebrejské písně s funky, groovy rytmem a rapem. Film zachycuje v průběhu několika let Nafův tragický pád, od počátků jeho hudebního snu až po smutnou tečku nástupu do výkonu trestu.

Americký hip-hop se rozšířil mezi mladými lidmi po celém světě. Není to však pouze všepožírající monokulturní fenomén. V Izraeli je hip-hop živou a inspirativní součástí kultury mladých. Díky tomu je schopen přirozeně obsáhnout ortodoxní judaismus, konflikty s městskými institucemi, postavení člověka v rámci rodiny a mezi vrstevníky, problémy s uvědomováním si vlastní ceny, situaci drogově závislých i jejich zločinecké spády.

Rakouský film Královny zvuku odhaluje novou perspektivu náhledu na dějiny reggae a dancehallu. Je to první dlouhometrážní dokument, který se zabývá dlouho přehlíženým ženským působením v těchto žánrech na Jamajce. Tři generace ženských hrdinek popisují svou situaci v minulosti i současnosti, své první kroky v kariéře, boj o přijetí na trhu ovládaném muži, své životní příběhy i velkolepý úspěch, jehož dosáhly.

Odhadovaný objem světového trhu s reggae činí 22,5 miliardy dolarů a podíl žen v tomto segmentu je menší než 12 procent. Světoznámé hudebnice, z nichž jmenujme pouze některé, jako například Marcii Griffiths, Tanyu Stephens, Sashu, Cecile, Chevelle Franklyn, Queen Ifrica, Macku Diamond a Lady G, stejně tak jako ženy ze „zákulisí“, například profesorka literatury Carolyn Cooper, Barbara Makeda ze Západoindické univerzity, rastafariánská aktivistka Blake Hannah, nejžádanější režisérka hudebních klipů na Jamajce Nordia Rose nebo Sandra Joy Alcott, zakladatelka JAFY – Jamajské asociace ženských umělkyň – ty všechny nám přibližují situaci tamní hudební scény z ženského úhlu pohledu.

Aktérky filmu měly při rozhovorech dostatečný prostor, aby se mohly přirozenou cestou vyslovit k velkým a komplexním společenským problémům, jako je například úsilí o nezávislost na mužích a boj se zažitými představami o umělkyních jakožto sexuálních objektech. Mohly se zamyslet také nad vztahem morálky a krásy v Jamajské společnosti. Hloubkou zachycených rozhovorů a spektakulárních vystoupení zdůrazňuje dokument sociální, ekonomické, náboženské i individuální aspekty reggae a dancehallu. Královny zvuku byly natáčeny v Kingstonu na Jamaice, koncerty pak v Rakousku a Itálii. Podobně jako v případě metalu vytváří také dancehall sekulární prostor, ve kterém se lidé společně vzdalují stresu každodenního života a v němž pracující třída obohacuje hodnotový systém o emancipační diskurz.

Ve filmu Nömadak TX vyráží diváci na cestu společně se dvěma baskickými umělci, kteří svou perkusní hudbu a hektickou rytmickou tradici využívají jako sociální instrument všude, kam zavítají. Hudba stírá sociální bariéry mezi hudebníky a naprosto odlišnými lidmi z různých částí světa. Hudba je vytvářena pohybem a hudebníci se skutečně musí neustále činit, aby objevili a rozvinuli nový zvuk. Nömadak TX je příběhem dvou hudebních nomádů a jejich pouti světem hudby. Film sleduje jejich bláznivý, ale i vizionářský nápad, postavit nástroje z materiálů nalezených v okolí jejich momentálního působiště. Sledujeme je při hře v odlehlých pospolitostech Indie, v ledovém Laponsku, v parném ovzduší Sahary i na holých stepích Mongolska. Při tom se spolčují s místními nomádskými skupinami a společně vyvolávají z přírody novou hudbu, hranou v jejich případě na txalapartu, mytický nástroj Basků, který si sami staví z dostupného přírodního materiálu - kamene, dřeva či ledu. Má-li txalaparta správně znít, je nezbytné, aby na ni současně hráli dva hudebníci. Fascinující zvuk nástroje však není jen výsledkem setkání lidských bytostí, nýbrž také produktem jejich interakce s vnějším prostředím.

Když se podíváme na moderní národní státy, obyčejně je v nich „jiné” pojímáno jako „cizorodé“, ve většině případů dokonce jako „problematické“. Jsou-li však ustálené formy národních identit a legitimizačních strategií tradičních společností zpochybněny, stává se každodenní život politickým. Politiku, kulturu i média to pak nutí vytvářet nová spojenectví, aby i globalizace mohla být včleněna do procesu lokalizace. Pojetí každodenního života se v těchto nových hudebních dokumentech stává bezmála politickou reakcí na proces globalizace. Orientalismus – západní stereotypní předsudky o zemích Orientu a Východu – a okcidentalismus – orientální a východní předsudky o Západu – se naruší a jsou rozemlety na prach. Objevují se však v nových souvislostech a ty pak jsou znovu drceny v těchto globálních dokumentárních fi lmech. Lidské bytosti bojují o svobodu a štěstí. Vypadá to, že jim při tom zní v uších stejný soundtrack, byť se silnými lokálními modifi kacemi. Zdá se, že ani v cizích zemích neztrácíme domov a že k domovu patří také cizinci.

Redakčně upraveno, kráceno.