Smrt českého psa

Devět ráno. Sedím na posteli. Opírám se o ruce. Hlava svěšená. Oči zavřené. Vrány krákaly, od bílého rána. Když vrány krákají, spát se nedá. Zívám. Znovu si lehám. Možná usnu. Zvonek, vstávám, jdu k oknu, otevírám, dole prosí roznašeč reklamy, abych mu otevřel dveře. Jdu ke dveřím, tlačítkem mu otvírám dole. Nejdřív vrány, teď reklama. Vstávám, už neusnu. Myji se, oblékám, dělám snídani. Pánev je stará, zničená, opotřebovaná, spálená, kleju, nebudu jíst snídani.

Co dělat?

Co třeba vyhodit smetí?

Jdu vyhodit smetí, otevírám po cestě schránku, abych vyhodil reklamy, vyhazuji reklamy. Na jedné chce Green Peace, abych zachraňoval Severní moře, „Severní moře se dusí špínou“. Na jiné slevy polských hus, čokolády „Spren gel“ a knížek Astrid Lindgren. Jednu nevyhazuji, „Velký obchod“ má jubileum. Výroční ceny, prohlížím si leták, možná najdu pánev? Je, tři eura, devadesát centů. A varná konvice, devět euro, devadesát centů. Moje se pokazila.

Jdu do „Velkého obchodu“. Kupuji pánev a varnou konvici, chvilku to trvá, fronty a tak vůbec. Vycházím, procházím kolem grilu, kuřata za výroční ceny, půl za dvě eura. Kupuji, jím, ale ne u stolečku, na lavičce, je to příjemnější, slunce a počasí. Jím rukama, jak to mám rád. Prochází nějaký starý člověk se starým psem, pes kulhá a on taky, bojím se o kuře, ale on má taky kuře a jeho pes si mě nevšímá. Sedá si na vedlejší lavičku, dává kuře psovi. Pes jí. Otáčím se k nim zády, vždyť koneckonců jím na lavičce, a ne uvnitř, abych se necítil jako v jídelně. Jím, zvoní mi telefon, v kapse, nemůžu ho zvednout, mám mastné ruce, jím přece rukama. Jím a on hraje nějakou „muzičku“, mám to tak nastavené, když někdo volá, hraje „muzička“, zvuky spokojené samy se sebou vyskakují idiotsky jeden za druhým, pokaždé, když někdo volá, ji chci změnit na normální vyzvánění, ale „někdo“ mi volá tak zřídka, že pokaždé zapomínám.

Lavička, slunce, kuře, „muzička“, jím rukama, procházejí dvě ženy. Polky, mluví polsky.

- Podívej, vidíš, jak se má tady takový žebrák dobře?

Lavička, slunce, kuře, muzička, piknik celý život.

- Jak víš, že je to žebrák?

- Jak to jak, nevidíš? Jestli chceš, můžeme se vsadit.

- A jak to zjistíme?

- Dám mu peníze.

- Přestaň. Já myslím, že je to Cikán.

- Cikán? Viděla jsi někdy Cikána?

Procházejí, odcházejí, dojedl jsem, jdu. Doma zkouším varnou konvici, nejsem spokojený, ta pokažená byla rychlejší. Lehám si, jsem ospalý. Nebyla moc povedená, ta první polovina dne, ale ani nejhorší. Byly horší. Dopoledne a odpoledne. Ba celé dny. Kolik už mi celých dnů spadlo ze schodů. Jednou dokonce jeden za druhým. Například jsem si takhle půjčil kolo, ráno, a při prvním odbočení se zablokovala řídítka a do večera jsem jezdil dokolečka, až jsem zavolal na policii, protože jsem nic nejedl a mohl volat, aby přišli a zastavili mě, přišli a zastavili mě, ale co z toho, když se mi celý druhý den točilo v hlavě.

Usínám, uvidím, co přinese druhá polovina dne. Jestli nic, nebudu si naříkat, měl jsem, na druhou stranu, mnoho povedených dopolední a mnoho povedených večerů, člověk by neměl vyžadovat příliš mnoho, když je osamělou bójí na moři každodennosti, že? Usínám, možná mě něco vzbudí. Jestli ne, nebudu si stěžovat. A i kdybych chtěl. Jak? Budu přece spát, když mě nic nevzbudí.

Budí mě – štěkání psa. Budí mě telefon a v telefonu štěká pes. Vzadu, vepředu mužský hlas. Nevýrazný, příliš měkký, takový, co se dá chytit holou rukou za dásně.

On říká, ptá se, jestli jsem já vylepil na sloup inzerát, že můžu venčit psa.

Já říkám, že to já.

On říká, no právě já jsem vám už dnes v této záležitosti volal, ale nikdo to nezvedal.

Já říkám, ach, skutečně, někdo volal, ale jedl jsem právě kuře rukama, protože „Velký obchod“ má jubileum a chápete, že jsem to nemohl zvednout.

On říká, „Velký obchod“?! Já.., já jsem tam taky byl, koupil jsem kuře psovi a…

Já říkám, váš pes kulhá, že?

On říká, kulhá! Já taky. Odkud to…

Já říkám, ptám se, a kuře, dal jste mu ho na lavičce?

On říká, na lavičce! Odkud to…, aha, to vy. Seděl jste na vedlejší lavičce a jedl?

Já říkám, já. A to vy jste mi tehdy volal?

On říká, no já. A ta.., ta muzička to…

Já říkám, to můj telefon, místo vyzvánění, zapomínám to změnit na normální vyzvánění, protože, víte, zřídkakdy mi někdo volá…

On říká, opravdu, jak je ten svět malý? Vy na lavičce, já na lavičce… Tak co, můžete přijít?

Já říkám, můžu, kdy?

On říká, dnes, teď, jestli můžete.

Já říkám, můžu. Jen…kdybyste mi dal adresu?

On říká, no jistě, stáří, máte něco na psaní?

Dává mi adresu, příjmení, Vytřísal, a říká. Že příjmení na štítku je napsané rukou, nezřetelně, ale víte, tak píšu, jak mluvím, a mluvím tak, jak mluvím, protože nemám zuby.

Jdu, je to nedaleko, zvoním, vcházím, jdu po schodech. Bot u dveří je tolik, že chvilku myslím na Osvětim. Představuji se. On mluví. Že už se cítí špatně, příšerně a psa je třeba venčit a dvakrát denně už to nezvládá. Říká, že kulhá, pes taky, někdy je ho třeba snést ze schodů nebo vynášet, pro něho už je to těžké. A na schodišti je navíc tolik bot, že se nedá projít. Bydlí tady Turci, tak proto. Říká, abych ho nakrmil, podal mu misku, že si tak na mě zvykne. Haf, haf, tak česky štěká pes, koupil ho ve vesnici Medlov-Králová, hezký název, že? Ten Medlov-Králová. On sám se tam narodil, proto ho tam koupil, aby mu tady haf, haf¹ česky štěkal, a ne nějaké wau-wau. Je to jeho česká infuze, ten pes.

Podávám psovi misku, pes jí. Hodí se, abych něco řekl. Říkám. Říkám, že mám známého, bydlí v Polsku, ukradli mu auto, se psem, pes byl v autě, druhý den telefon, od těch, kteří ukradli, za auto chtějí pár tisíc, za psa osm set eur, děti mu pláčou kvůli psovi, vyjí, tak souhlasí, auto nechce, pojišťovna mu to vrátí, ale chce psa, domlouvá se s nimi, platí a psa mu vracejí. Říkám, že je to strašné, on říká, že je to strašné a že pes dojedl, tak s ním můžu jít, do parku, a že až se vrátím, vyrovnáme se. Já říkám, žertuji, že to není problém, že se dohodneme lépe než s tím Zaolším. On se směje, já se směji.

Scházím se psem po schodech, každý schod je pro něj Velká Pardubická. Beru ho do náručí, scházíme, čert aby spral ty boty.

Jdeme po ulici, držím vodítko, pes za mnou. Pomalu. V parku se zapomínám a házím mu kousek klacku. Dívá se na mě tak, že říkám pardon. Sedáme na lavičce. Lidé chodí se psy, se sebou nebo sami. Sedíme, vstáváme, jdeme. Držím vodítko, on za mnou, pomalu. Stojíme na křižovatce, semafor. Náhle sanitka, z pod země, houká. Projíždí, táhnu vodítko, nic, odpor. Otáčím se, pes leží, nehýbá se.

Volám ho, táhnu, pes leží.

Přichází těhotná žena, sklání se nad psem, sahá mu na krk, říká, že zdechl. Těžko se jí vstává, s tím břichem, pomáhám jí vstát, říká, že to tak ještě scházelo, aby ji teď praskla voda, ptám se, jestli mám zavolat sanitku, říká, že ne, že je ještě brzy a abych se postaral o psa, říkám, že si poradím, že její břicho je důležitější. Beru psa do náručí, těžký jak televize. Odcházím.

Jdu s ním na lavičku, sedám si s ním na lavičce, sedíme na lavičce. Jeho česká hlava na mých polských kolenou, poplácávám ho zlehka, hladím tak, jako že spí, nechci dělat senzaci. Myslím, co dále. Taxikář mi ho nevezme. Nést ho domů na rukou? Je těžký, ale nemám jiné východisko. Vstávám, chci ho nést jako dítě, tak jako se drží dítě, aby si odbrklo, s hlavou na rameni, ale on je příliš velký, příliš těžký, nesu ho tak, že mi visí přes ruce, nesu ho tak, jak voják nese zraněného vojáka nebo hasič dítě, lidé se otáčejí, komentují, ptají se mě, co se stalo, říkám, že ho uspali kvůli operaci a těžce se budí, protože je starý. Děti se mě ptají, jak se jmenuje, říkám, jak se jmenuje, jdou za mnou, křičí jeho jméno a křičí, vzbuď se, je jich čím dál tím více, tolik, že kráčím v čele malého pochodu, dělá se zácpa, protože zastavují zvědaví řidiči, další za nimi troubí, má pohřeb, český přesídlenec z Medlova - Králové.

Nevím co dělat, vidím opravnu televizí, vím co dělat, už je toho průvodu dost, vcházím, žena při pohledu na mě se psem a na dav za oknem omdlévá, z kanceláře přichází muž, vidí mě, psa a Ležící, tuhne, já a trojice nehybných, opravna televizí se mění v muzeum voskových fi gurín, jediný návštěvník pokládá psa na zem, zavírá dveře a křísí ležící. Ležící vstává, říkám jim, co se stalo, neposlouchají mě, Ležící se snaží vymanit ze „Stůj a mlč!“ Stojícího, nechci marnit čas, rozhlížím se, hledám velkou krabici, vidím velkou krabici, vkládám do ní psa, je složený, dívám se skrz okno, jestli už je prázdno, je prázdno, vycházím, těžká je ta bedna, držím ji na rameni, asi bude lepší, když zavolám taxík, teď už přece můžu, stavím bednu na zem, chci volat taxík, nemám číslo, nechávám bednu na zemi, vracím se do opravny, Stojícímu je už lépe, sedí, Ležící nad ním stojí, prosím o číslo na taxík, dávají mi číslo na taxík, volám, objednávám taxík, vycházím, bedna nikde.

Zmizela. Dívám se vpravo, vlevo, není.

Kde je ta bedna?!

Někdo stojí na zastávce, vypadá jako revizor, asi revizor, ptám se na krabici.

- Ta televize? Cikáni ji vzali, přijeli autem a vzali, byla vaše? No tak ji ukradli, zloději, vidíte? Já vidím všechno. Země se dnes točí na můj účet. Srdce mi tluče jako zvon. A bijí mi zvony v uších, nic neslyším. Ptám se revizora, co dělat, ale on mě neslyší, křičí, abych mluvil hlasitěji, protože bijí zvony z vedlejšího kostela. A něco troubí, mezi jedním úderem zvonu a druhým něco troubí, jako by toho bylo málo, otáčím se, taxík, taxikář se ptá, jestli jsem objednával taxík já, říkám, že jsem objednával já, a do hlavy se mi vkrádá myšlenka, které nedovoluji se vykrást, protože co? Mám se vrátit a co? Co říct starému Čechovi? Že pes zdechl? Jaký mám zinscenovat obličej, když řekne, dobře, ale kde je? Proto se ptám revizora, kterým směrem jeli, s tou krabicí, Revizor ukazuje kterým, ptám se, jakým autem, Revizor říká, jakým, divným, podobným pohřebnímu, vsedám do taxíku, říkám, co se stalo, říkám, že musíme podniknout něco ve stylu pronásledování.

Taxikář se ptá, za jakým autem, říkám, za jakým autem, jedeme.

Tak rychle, že se Kristus může sotva udržet na kříži. Taxikář má ruce zatnuté do volantu, já mám ruce zatnuté do sedadla, náhle nějaké idiotské zvuky v rádiu, v rádiu? Ne, to je můj telefon, nezvedám, je to Starý Čech, určitě on, křižovatka, blikání semaforu, kterým směrem teď? Rezignuji, to nemá smysl, chci vysedat. Taxikář říká, abych nerezignoval, nevysedal, že na světě není taková košile, která by se nedala vyžehlit, říká, že to říká jeho žena a že on zná takové místo, na kterém se oni setkávají, na kterém je jich nejvíce, na kterém dřepí celé dny a dřepí celé noci, a že je to Bergen-Belsen. Divím se, Bergen-Belsen je přece koncentrační tábor, no právě, říká Taxikář, právě tam, mám takový pocit, tam je jich nejvíc, ostřelovač se plete jednou a taxikář nikdy, váhám, je to několik desítek kilometrů od Hamburgu, nemám si dělat starosti, on vypne taxametr a bude to levné, jedeme? Ptá se, jedeme, šéfe? Nevysedám, jedeme.

Rychle, ale ne tak rychle, jak se rozvíjí příběh okolo. Taxikář říká. Cikáni, drahý pane, to jsou dnešní obyvatelé včerejšího tábora. Bojují o status menšinové skupiny. Chtějí se jich tady zbavit, protože nemají status, no tak oni o ten status bojují. No a o odškodnění, za tenkrát. Kde je to lepší, když ne tam, kde umírali. Kolik, ani nevím, ani nechci vědět. No tak okupují Bergen-Belsen, za tu tragédii jim přece přísluší nějaká práva. Nebo ne? No a víte, nikdo si nijak zvlášť toho jejich protestu nevšímá. Oni před pár lety dělali hladovku v Dachau, v Dachau, představte si to?! No a co, kdo o tom ví, kdo si to pamatuje? A teď, tady v Bergen-Belsenu, za chvíli tam dojedeme, protestují už tak dlouho, že tady začali žít. V táboře, právě v takovém táboře jako doma.

Jsme na místě. Taxikář zastavuje u brány, u brány auta, mezi nimi podobné pohřebnímu. Taxikář počká, bojí se o taxík, vcházím do tábora sám. Stojím v bráně.

Tábor je tábor s jedním rozdílem, Cikáni jsou Cikáni. Hoří ohniště, rozseté matky krmí přisátá nemluvňata, děti si hrají na schovávanou, muži hrají karty. Stojím v bráně, vidí mě. Západ slunce mám za sebou, za zády, zepředu dlouhý stín. Matky přestávají krmit, děti vycházejí ze skrýší, mužové přestávají hrát. Očima hledám krabici, nevidím ji. Zvedá se jeden z mužů, asi důležitý, jde mým směrem. Přemýšlím, co mu říct, možná, že když mi nedají krabici se psem, tak odejdu, ale vrátím se v noci a všechny je tady podpálím? Otevírám ústa, ale Důležitý je rychlejší, němčinou, zlomenou na několika místech říká, že mě vítá. Říká, vítám Vás v našem tragickém domově, jste prvním Němcem, který nás zde navštěvuje. Jste člověk, který tímto způsobem zachraňuje čest německého národa. Zdalipak, v souvislosti s tím, přijmete pozvání na společné jídlo s námi?

Říkám, chviličku, hned se vrátím, jdu za Taxikářem, říkám, ať se vrátí, já zůstávám, vysvětluji mu proč, říkám, že jsou věci, které se nedají odmítnout, že v této zemi bydlím už dvacet let a hodilo by se, abych pro ni něco udělal a nejen se mstil za druhou světovou válku, i když je to jeden z mých nejoblíbenějších koníčků, Taxikář říká, že rozumí, říká, abych byl s Bohem, ne, ne, ať s ním jede on, říkám, jemu jako řidiči je potřebný více, Taxikář děkuje za mou velkorysost, nasedá a odjíždí, já se vracím, čekají už na mě u velkého ohniště, dostávám čestné místo a květiny, mužové začínají hrát, ženy začínají tančit, děti si mi sedají k nohám. Roznášejí jídlo z rožně, dostávám talíř s kouřícím masem, mám hlad, půl kuřete za celý den, to je málo, jíst začínám rukama.

Sedám a jím s těmi, kteří se usadili na zemi svých doslovně vyhaslých předků.

Polykám první sousto, divná chuť, ptám se, z čeho je to maso, Důležitý říká, to není důležité, důležité je, že chutná, dívám se na rožeň, dívám se na maso a v jediné vteřině hasnu, selhává mi obrazovka. Jím infúzi Starého Čecha?

Cítím se slabě, omdlel bych nebýt nějakých idiotských zvuků, zvoní mi telefon. Nemůžu ho zvednout, mám mastné ruce, jím přece rukama, kolem procházejí dvě Polky, jedna říká, vidíš? Cikán, mohla jsem se vsadit.

Hamburg, červen 05
Janusz Rudnicki

Janusz Rudnicki (*1956 w Kędzierzynie-Koźlu)

Polský spisovatel a esejista, bydlí v Hamburku. Byl aktivistou hnutí Solidarność, po zavedení výjimečného stavu (1981) byl internován. V roce 1983 emigroval. Studoval slavistiku a germanistiku na hamburské univerzitě. Pracuje v nejmenovaném německém nakladatelství, je stálým spolupracovníkem polského literárního měsíčníku Twórczość, v němž publikuje cyklus Listy z Hamburga (Dopisy z Hamburku). Generačně nezařaditelný.

• Można żyć (Dá se žít), 1992.
• Cholerny fi at (Zatracený svět), 1994.
• Tam i z powrotem po tęczy (Tam a zpátky po duze), 1997.
• Męka kartofl ana (Bramborová muka), 2000.
• Mój Wehrmacht (Můj Wehrmacht), 2004.
• Chodźcie, idziemy (Pojďte, jdeme) 2007