Malé modlitby Jiřího Staňka

Význam osobnosti Jiřího Ortena pro českou literaturu je zřetelný například z toho, že autoři narození kol. r. 1920 bývají nazýváni generací Ortenovou, přestože tento nebyl jejím mluvčím ani teoretikem (na takové místo bychom spíše mohli dosadit Kamila Bednáře). Během krátkého života i po něm působí Orten především svým dílem. Dílem neobyčejně vyzrálým a umělecky přesvědčivým; dílem rezonujícím v průběhu dalšího vývoje naší poezie vždy v nových nuancích. Tragický Ortenův osud (včetně předčasné smrti) bohužel také zavdává příčinu básnickým emblémům...

A námi recenzovaná kniha jako by v této tradici pokračovala: „Modlitba malá navečer před usnutím/z asfaltu sloupl jsem český granát/zčernalé Ortenovy krve nehtem úst.“ - Ale jenom zdánlivě. Neboť daleko spíše jde o přehodnocení tradičního a naplnění tohoto novým obsahem: a ještě lépe: o posun tradičního výkladu díky přimísení nového obsahu. Takže asfalt je nejen příkrovem cesty, noční tmou, temným místem historie, leč také temnem v nitru (když přicházející noc je nocí básnicích mystiků), granát zkamenělou krví, symbolem průsečíku velkých dějin s individuálním osudem a šperkem zářícím odrazem cizího světla (šperkem s vlastní pamětí a nově vybroušenými hranami), nehet úst výrazem pokory nebo zdrojnicí slova drásaného pochybnostmi stejně jako úzkostí.

Autorem výše uvedených veršů je totiž Jiří Staněk. Básník narozený sice v Brně (1957), dlouho však žijící a pracující v kulturním ústraní ve Strakonicích. Mj. pisatel knih Co jsem četl v sobě samém (1991), Na hrobech Samojedů (1997), Jedenáct poct Tychonovi a Shakespeare na piercingu (2002). S Ondřejem Fibichem a Martinem Gregorou se podílel na sborníku Tři básníci (1998). Čím jsou jeho Malé modlitby (cyklus osmi nedlouhých básní inspirovaných Ortenovým dílem a osudem) významné, že byly letos samostatně vydány v Polsku v zrcadlově připojeném překladu Lezska Engelkinga? (Toto dílo bylo u nás poprvé vydáno v roce 2001 v podobě semibibliofi lské; z datace Staňkovy dedikace však seznáváme, že vzniklo už na samém prahu devadesátých let XX. století.)

Možná právě oním napětím mezi emblematičností tradičního podání mo-tivů a jejich fázovým posunem ve Staňkově díle. Pokud totiž tohoto napětí není, přikloní-li se Staněk až příliš k tradici, šustí jeho verše notně ohmataným papírem („na odvahu i něhu anděla co křídla složil“). Je tu ještě možnost další: úplné opuštění tradice ve prospěch nového, snad tajemství. Pravím tajemství, protože takováto místa se vzpírají jednoznačnému výkladu (v obdobné souvislosti jsem kdysi hovořil o poezii fenomenologické) „chlapecká tráva ploché hrudi země“.

Možná podáním osudu Žida, básníka, myslícího (rozuměj: beroucího svůj úděl jako ne-samozřejmý) člověka: jenž jest oděním do slávy, která zjevně a zevně není patrnou. Ba, která se pozorovateli (a dokonce i svému nositeli) může zdát utrpením. Takový osud v sobě nese sémantický potenciál, jenž se v novém kontextu aktualizuje novými konotacemi, aby prokázal, že je podstatnou součástí, symbolickým odštěpkem údělu obecně lidského.

V této souvislosti zmiňme i symbolické podání bytu přírodního: „Řeka Vrchlice/ pád jara vody plná/přes kamení přes strusku/po tavbách stříbrných rud.“ – Velmi prosím, aby takovéto verše nebyly čteny jenom jako záznamy skutečnosti (a povědomí o okolnostech, které k ní vedly). Je zapotřebí rozehráti v sobě řetězce konotací, tázat se po možném výkladu onoho faktu, že po slávě a bohatství zbývá tu struska (mnohonásobně převyšující předešlé); v našem případě struska tříštící stříbrné vlny jarních vod.

Kvality Staňkova spisování jsou jistěže spoluutvářeny též vytříbenou básnickou technikou: volným veršem rytmovaným za použití přesahů, aliterací, vnitřních rýmů či básnických etymologií.

Byť si této řemeslné zručnosti vysoce vážím, daleko důležitější pro mne bude to, že autor Malých modliteb nikde nesetrvává v zálibném prodlévání v existenciální úzkosti (jíž se tak spolehlivě vyrábí zdání velké /rozuměj závažné/ poezie). Neboť je si vědom, že ohraničenost lidského života a konečnost naší fyzické existence není věcí bezezbytku neprostupnou: „A báseň: nechám vám ji tady,/vždyť vždycky byla víc než já!“

Žid, básník, člověk myslící „Je vyděděnec narozením/a ví to dobře“. – Což je los sice těžký, nikoli však beznadějný. Skýtá totiž naději tehdy, je-li vysloven, tematizován, přetaven v dílo. Třebas by i jeho tvůrce splňoval jedinou ze tří výše uvedených podmínek.

Jiří Staněk: Malé modlitby (Jiřímu Ortenovi) / Male modlitwy (za Jiříego Ortena), Stowarzyszenie Literackie im. K. K. Baczyńskiego, Lódź 2007.