Mapa Ostravy

tohle je město šílenců věděl jsem hned
a jejich tváře vystupovaly v hustých řadách z domů
vyjížděly ze šachet odlévaly se do forem
v podobě žhavého železa které červeně a přízračně
osvětlovalo kilometry továren
ostnaté dráty oplocující jejich hltavé pozemky
skrývající pod zdánlivou nehybností
rachot samotného pekla
tohle je město šílenců a jeden z nich
nabarvil tramvaje na modrou zelenou
na žloutkově vajíčkovou
projíždí reklama na drůbežářské závody
a kdovíjakou ještě uvidím na pozadí šedi
stále stejné šedi věčně setrvávající ve zdech
v těžkém hustém vzduchu
pár pestrých tramvají jako když před deseti lety
natřeli Kuří rynek aby snad zářil slunci vstříc
jděte se tam podívat dneska zůstala-li nějaká barva
něco co se dá nazvat odstínem nebo tónem
a kostel i se svým Božím Spasitelem šedne stejně
ničemu nezabrání nic nezvrátí
v obrovském lhostejném městě
lhostejném k Jeho plánům a chladném i k ďáblu
od něj si vypůjčuje jen pár nezbytných rekvizit
jako rachot pekla a plameny
jenže tady nikoho neděsí to je zdejší chleba
a zdejší les a potok
jsou haly továren velký Manesman potrubí s naftou
potrubí s plynem
potrubí s párou
potrubí se samotou
koncentrovanou jak to jen jde a pod tlakem přiváděnou
do plynojemu se střádaným zoufalstvím

na Cihelní se zvedá prach nad stíny střech
hukot vlaku probouzí hromady cihel k znatelným
záchvěvům ke snaze utéct vyrvat se běžet jenže není kam
rozpad a beznaděj překrývají bezpečně vše
neprodyšným igelitem slisovaných sazí a mouru
na rozšklebené omítce nápis Dům hrůzy
neumělým kostrbatým písmem tlustou bílou čárou
v průchodu se válí rozfl ákaný kočárek hnijící brambory
kusy hadrů smotané v uzle s neproniknutelným obsahem
léta mokvající špíny a hnusu
dveře k bytu nemají kliku nemají zámek prostě díra
s rozbitým ksichtem tříští třísek zeleného dřeva
stačí kopnout a místnost
kde už k ukradení kde nic tu nic
místnost otevře náruč chrapotem chlápka
v hnědých montérkách v černých zahnojených botách
co obemykají haksny ležící na fl ekatých matracích
na prolomené drátěnce zrezivělé postele
opadávající žlutá malba na zdi
černé struhadlo tváře se pohne
a rty v očekávání další lahve jabčáku
vidíš pošťáku říká mi a jsem pošťák co mu nese prachy
vidíš zas jsem blbě utrácel za meruňku
tenhle měsíc to ale bude jenom jabčák rozumíš
a ve mně skelná chuť a vůně meruňky vzpomínka
hned vedlejší barák je ubytovna okna vojensky zeleně
autobus nasává brigoše a odjíždí přímo na Vítězný
s případnou zastávkou na Skleníku na Sokolce
nebo u bakelitového stánku hned u tramvajky
na okně visí modré džíny a brigoš netuší
co mu Ostrava naseká za paseku v hlavě
flašky od piva střepy ve dvoře stejné pokoje
stejné postele stejné dřevotřískové skříně
a nikdo se nenamáhá je posunout
to si radši otevře další Radegast
starý havíř Radegast klidně otevře prackou
nebo Ostravar je mu to jedno prackou bez pomoci kovu
pracka je kov sám ztvrdlá těžká připravená na všechno
rozbíjet držky nebo rvát z vnitřností země uhlí
pracka silná jako geologie co si kdysi pohrála
s pralesem s plavuněmi a tak zkurvené stromy
jako v lisu jsou zmáčklé tam dole a slunce neuvidí

ani brigoš ani starý havíř dole slunce neuvidí
to už je jedno kolik je na šachtě let
hnědé a černé erární uniformy dřiny a kaj by slunko
kaj slunko na šichtě jen když se peníze sypou
a rovnou si samy odpočtou daň v podobě prachu do plic
v podobě nezadržitelně nasypávaného prachu
v chybějících prstech v rozmačkaných rukou a tělech
krev se vrací k hornině
k temné hlubině světa z kterého kdysi vzešla
který ji vítá ve svých strašných jeskynních prostorách
v šachtách všudypřítomných pod domy a ulicemi pod řekou
město pod městem jen mnohem větší a záludnější
splétá matoucí klubka černých žil
kilometry pod krajinou zasypávané hlušinou
a jinde vrtající jak krtek novou sílu děr
černé žíly odstřelované drcené kombajnem plné dřeva
plné kolejí ocelových vzpěr hajcmanů
lesknoucích se v umělém světle
pod zem zavlečené elektřiny toho napůl vychladlého ohně
ale skutečný žhoucí oheň se může kdykoli probudit
zařvat z těžkého horečnatého snu a odhalit zuby v tlamě
dračím dechem spálí co chce to živé jako první
jen tak občas je třeba ukázat sílu
a sílu ukazuje každý brigoš i starý havíř
jen tak úplně bez citu bez radosti
havířská čest se válí poblitá v koutě je jí to jedno
je jí jedno úplně všechno hlavně když je chlast
a honí se rekord za rekordem s komunistickou hvězdou
co je nahoře na každé těžní věži
a je jedno jak se převaluje svět až kapitalisti
dají nahoru kladívka jako že je tam dali
hvězda tam bude stejně pořád svítit červená hvězda
horká rozpálená hvězda čoudící v páleném mase dlaně
na kterou se sypou prachy výplata kurva výplata
a nová barevná obrazovka svítí nahoře za betonovou zdí
jednoho z dalších sídlišť Fifejdy od Cihelní na dohled

tohle je město šílenců věděl jsem hned
a byl jsem zase doma ohromný ksicht přízraku
s jizvami po neštovicích mě vítal plivnutím
černým chrchlem z plic uhlokopa
ležícího nehybně dole pod krajinou
chrchel z plic které řežou a střihají sbíječky dynamit
a tabák v žlutých zubech černé ruce černé prsty
a všechny kosti v minulosti rozdrcené zdvihají křik
červený chalát si obleč Bezruči Petře
a na místo uražené ruky zasuň fl ašku
kapající chlast na věčný požár
červený chalát Bezruči Petře
a Magdonovi v příkopu pozdravení
jeho tvář je i tvou tváří a mou tváří a tváří statisíců
visících na laně klece
která jak nůž proniká do víru žhavého pekla
klec ne na laně ale na nitích na závanu dechu
dechu skrz masku a fi ltr
a statisíce dál visí na niti z hlubin vyráží plyn
úplně nový plyn otrava se šíří pouhým dotekem
dírou do uší a tuny nad hlavou se přesýpají jako písek
a jestli vdova a děcka po tom koho zasypalo
jestli kašel až k vymknutí vnitřností
jestli chlastem roztřesená ruka hřeby piva
jestli rozbitá hlava před Skleníkem
jestli invalidní vozík ústav v Hrabyni
jestli kudla v břiše
jestli ho vyvezli po kusech rozbitého výbuchem jako
když vítr praští do sáčku s moukou
jestli cokoli to máš jedno je to stejné stejné kurva
žlutý hnis a síra vyvěrá z rozpálených ran v tělech
z dlažby z keřů zarůstajících haldu
kypící masiv a z něho se tisíci otvory žene pára
jako nahromaděný vztek a zuřivost síla k zabíjení
umrtvená špínou příkrovu naváženým po desítky let
špínou všech studených ksichtů sviní hajzlů
co vždycky žijí z krve a ze smrti jako ze vzduchu
příkrov se sype po desítky let tupý a zničující
zarývá se do závitů mozků
odsouzených jen k nasranému křiku k beznaději
zdvihají se pěsti ale mlátí tam kam nemají
mlátí do sebe navzájem a mlátí co to dá
bezmocná bouře s elektřinou zbytečných blesků
se škubáním svalů s věčnými pády na držku
drtící kov se zarývá do oněmělých jazyků
vyplazených a zhroucených setrvalou žízní

a sběř prachu nedá pokoj nikdy nedá pokoj
zarývá se do nervových spojů odpaluje střepiny s noži
neviditelná krev vytéká dovnitř
tisíce démonů a spečených nádob zla
tlamy skřípajících skel drápy vržou zarývají se do očí
pláty zelených krunýřů otevřená břicha
střeva zauzlená kolem ojnic kloubů kolem duše koksu
rozpadlé vidlice času rozmáčené ve žluči
dny se přestupují tahají se jak omáčka
skrz pekelný cedník z rozmlácených pórů
šťáva a míza s balvany slin
sražené ve vaječnou zpuchřelinu
výbuch napřaženého luku
a kostel i se svým Božím Spasitelem lhostejně šedne
ničemu nezabrání nic nezvrátí
v obrovském lhostejném městě
lhostejném k Jeho plánům a chladném i k ďáblu
od kterého si vypůjčuje jen pár nezbytných rekvizit
od Něho si nevypůjčuje nic
ani milosrdenství ani soucit ani lásku

od Něho si nevypůjčuje nic není proč
Ježíš Kristus Bůh Otec a Duch Svatý zavřeni v kostele
jako v base jako v ubohé cele s matrací u zdi
a s dírou místo hajzlu v rohu
zavřeni v kostele s prázdným názvem Božského Spasitele
nepřijde nikdy nepřijde a když přijde
nikdo si ho nevšimne jako si nevšimli Ježíše Krista
když se na pár let přihlásil na brigádu do dolu
a bydlel někde u Zárubku
kostel s nadějí škrtnutou černou štětkou
dál lhostejně šedne
nikdo ničemu nezabrání nikdo nic nezvrátí
v obrovském lhostejném městě
lhostejném k čemukoli
potrubí s naftou
potrubí s plynem
potrubí s párou
potrubí se samotou
koncentrovanou jak to jen jde a pod tlakem přiváděnou
do plynojemu se střádaným zoufalstvím

Petr Motýl (*1964, Klatovy)

Básník, prozaik a dramatik je autorem celé řady knih, z nichž lze jmenovat např. sbírky Šílený Fridrich (1992), Hálec(1999), Lahve z ubytovny (2000), Dva ořechy / 10 000 piv (2007) nebo román Spratek a krásná Danuše (1997). Báseň Mapa Ostravy pochází z dosud nepublikovaného cyklu původně nazvaného Od harendy k hypermarketu, nově Kam chodí uhlí spát, s nímž autor v roce 2006 zvítězil v literární soutěži Ostrava – město v pohybu.

Pavel Šmíd (*1964, Krnov)

absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění, ateliér Jiřího Sopka. Žije a pracuje v Praze. Působil v Ostravě, kde byl členem skupiny Přirození.