Bruselský styl na Ostravsku I.

Jednotlivci i oficiální média oslavovaly tento úspěch jako potvrzení předního postavení menšího státu mezi světovými velmocemi. Samotný pavilon sumarizoval vše, co se stalo příznačné pro bruselský styl. Architekti František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný jej vytvořili z ocelové příhradové konstrukce, kterou vyplnili v případě nárožních pavilonů panely z pěnového skla, opatřenými fasádou ze skleněné zlatavé mozaiky. Spojovací haly mezi těmito kubusy byly řešeny jako atraktivní vitríny s transparentními zavěšenými skleněnými fasádami, umožňujícími vizuální kontakt mezi interiérem a parkově upraveným okolím. Prolínání interiéru s přírodou parku se stalo důležitým motivem pavilonu. Druhým podstatným bodem se stala úzká spolupráce architektů s výtvarníky. Jak konstatoval Alois Fišárek, nebylo často jednoduché určit, kde končí práce architektů a kde začíná činnost výtvarníků. Ti, kdo měli možnost navštívit EXPO, ale i lidé doma, začali toužit po novém architektonickém i výtvarném výrazu, po nových tvarech a módních prvcích, které se staly příznakem doby letů do vesmíru a vědeckého pokroku lidstva, jak se často psalo v tehdejším tisku. Asymetrické kompozice, lichoběžníkové, trojúhelníkové, parabolické, jehlancové tvary, nejrůznější nové materiály – sklo v podobě mozaik, zavěšených fasád či uměleckých děl, keramika, umělé hmoty, vlnitý plech a odvážné konstrukce střech, kopulí či různě zprohýbaných stěn rozšiřovaly možnosti, jak převést lidskou představivost a tvorbu do skutečnosti architektonického díla.

Úspěch v Bruselu potvrdil v Československu defi nitivní rozchod se stalinským socialistickým realismem. Bruselský styl, o němž uvažujeme, představoval syntézu tradičního a pozdně modernistického výrazu. Výrazná stylizace realisticky pojímaných děl se děla pod vlivem abstraktního umění meziválečné avantgardy i tehdejšího Západu. Podobně i architektura se zčásti odvolávala na tradici meziválečného funkcionalismu, ale zároveň hledala inspiraci v pozdním internacionálním stylu Západu. V designu výrobků dominovala po celou dobu 50. let moderní estetika s racionálně či organicky pojatými tvary. Stačí připomenout tehdejší spotřební zboží – rádia, vysavače, automobily, skútry s aerodynamickými tvary, aby bylo zřejmé, o čem je řeč.

Bruselský úspěch se projevil přenesením pavilonu do Prahy. Jedna část byla instalována na výstavišti, druhá v podobě restaurace v Letenských sadech. Motivy nového stylu se však objevovaly v projektech a stavbách již před samotnou výstavou v Bruselu nebo paralelně s ní. Vrátíme-li se do Ostravy, od poloviny 50. let se zde stavěl kulturní dům podle projektu Jaroslava Fragnera, dokončený v roce 1961. Zvenčí jde o příklad nového klasicismu, uvnitř se však projevil bruselský styl – zvláště v divadelním sále s organicky pojatým akustickým stropem nebo v některých výtvarných dílech – například v závěsu od Aloise Fišárka, který byl v minulosti nesmyslně zničen. V předsálí estrádního sálu v patře byla dokonce umístěna plastika Vjačeslava Irmanova, původně vystavená ve vestibulu našeho pavilonu na EXPO 58.

Na rozdíl od kulturního domu, příkladu přechodové stavby mezi klasicismem a bruselským stylem, se městské lázně v centru Ostravy, známé pod označením Čapkárna, od týmu ostravského Stavoprojektu, vedeného architektem Janem Chválcem, staly jedním z časných příkladů gesamtkunstwerku bruselského stylu. Projekt dvojkřídlé stavby z roku 1957 s dominantní hmotou plaveckého bazénu s proskleným, mírně šikmým průčelím, formovaným s ohledem na znečištění ostravského vzduchu, je proniknut bruselskou estetikou jako celek. Šikmé průčelí stejně jako V sloupy, podpírající venkovní terasu před vnitřním bazénem, vyjadřují zásady „bruselu“. Hlavní vchod zdůrazňovaly neony v podobě několika linií vln. V interiéru se diagonály a struktury nového stylu projevovaly mozaikami dlažeb, teraco v bufetu či utvářením haly plaveckého bazénu s asymetrickým stropem s dřevěným podhledem a s keramickým fi gurálním reliéfem na boční stěně haly. Jeho autor, Oto Schindler, spolupracoval na celkové výtvarné podobě lázní. Stavba byla dokončena v roce 1963, o pár let později se ještě dostavovalo venkovní koupaliště. Objekt prošel v posledním desetiletí rekonstrukcí. Na škodu stavby byla v letech 2001-2002 poškozena architektonicky podprůměrnou úpravou šikmá prosklená stěna bazénové haly. Ani neony nad hlavním vchodem utilitární opravy nevydržely. Zůstává tedy otázkou, zda pokračující rekonstrukce nesetře i zbylé doklady původního výtvarného účinu stavby.

K největším veřejným stavbám, v nichž se bruselský styl uplatnil, patří železniční nádraží. V roce 1963 navrhl architekt Josef Danda výpravnu nádraží Ostrava-Vítkovice. Realizace se počítá k nejlepším příkladům bruselského stylu v české architektuře. Danda společně s výtvarníky vytvořil jednotné dílo, spojující prvky „bruselu“ – keramické obklady, skleněné mozaiky, vlnitý plech, skleněné fasády, umělé hmoty do souzvuku ojedinělého výrazu, odlehčené hmoty z ocelové konstrukce s pilovitým motivem podpor v hlavním průčelí, uvnitř s velkou halou, s nápaditým uplatněním abstraktních reliéfů vypalovaných do drátoskla od Benjamina Hejlka a Františka Buranta, skleněné věže s hodinami od Vladimíra Kopeckého či tvarově a materiálově pozoruhodných podhledů a dlažeb.

Na tuto eskapádu nápadů navazují další železniční nádraží – především nádraží v Havířově z let 1964-1969 od architekta Josefa Hrejsemnou, spolupracujícího se sochařem Václavem Urubou, nádraží v Karviné a především Hlavní nádraží v Ostravě – Přívoze z let 1966-1974 od architektů Lubomíra Laciny a Vlasty Douši s kašnou od Sylvy Lacinové. Právě toto nádraží je dokladem, jak nepochopení syntézy architektury a výtvarného díla může vést ke zničení celku. Při loňské, v úrovni architektonického projevu druhořadé přestavbě hlavního průčelí odbavovací haly podle návrhu architekta Davida Kotka došlo ke zbytečnému odstranění vitráží na náměty z dějin Ostravy. Některé verze připravované přestavby nádražního předprostoru dokonce počítaly se zrušením tramvajové smyčky a zbořením představeného loubí. Návrat vitráží do interiéru by tak byl signálem, že dokážeme rozeznat kvalitu od banality a že se přejde k citlivé obnově budovy.

Příkladem architektury bruselského stylu jsou i kancelářské stavby – například budova pro tehdejší podnik Výstavba ostravsko-karvinských dolů (VOKD) v Gregorově ulici v centru Ostravy z let 1958-1965 od Ladislava Špačka nebo kancelářská budova Černá perla ve čtvrtém obvodě Poruby z let 1960-1969 pro Výzkumný a vývojový ústav pozemního stavitelství, postavená pražským podnikem Armabeton. Stavba dostala jméno podle závěsové skleněné fasády s černými výplněmi. Završuje ji nástavba s působivou asymetrickou markýzou kryjící střešní terasu. Odlišně se táž stylová vrstva projevila v objektu Nového ředitelství Vítkovic z let 1963-1967, navrženého v Hutním projektu význačnými architekty meziválečné doby – Oskarem Olárem a Lubomírem Šlapetou. Ti dali stavbě vyváženou hmotovou kompozici s velkým rámem hlavního křídla, dotvářenou zajímavou kompozicí fasády, tvořené keramickým obkladem, plechovými lamelami, výplněmi z opaxitového skla a stěnou z kopilitových skleněných panelů, důmyslně prosvětlující prostor hlavního schodiště.

Za nejlepší bytové domy bruselského období lze považovat domy s barem Havana na křížení ulic 28. října a Výstavní ulice z let 1960-1965. Objekty, které měly donedávna (než byly zatepleny) fasády pojednány skleněnou modrobílou mozaikou, jsou dílem týmu Jana Slezáka z ostravského Stavoprojektu. Dobré úrovně dosáhl i architekt Evžen Tošenovský v areálu výškového a deskového obytného domu s horizontálou prodejny potravin na křížení Sokolské a Křižíkovy ulice s nápaditými obrazy, provedenými technikou sgrafi ta, u vchodů do sekcí deskového domu. Diagonály a střídmá modernost jsou typické i pro dominantu druhého porubského obvodu od Aloise Vašíčka a Františka Novotného z let 1958-1962, výškový dvojdům uprostřed Havlíčkova náměstí na půdorysu zrcadlově odvrácených Y s horizontálou obslužného objektu v podobě jednopatrového objektu na půdorysu kruhové výseče. Při zateplení fasád se rezignovalo na dvojbarevné pojednání průčelí, původně navíc členěného rastrovou sítí spár. Svým měřítkem a členěním dobře a výrazně působí deskový obytný dům poblíž Nádražní třídy a ulice 30. dubna z let 1967-1968, součást sídliště Jindřiška, navržený Janem Slezákem, Miroslavem Vránou a Bronislavem Sležkou. Podobných příkladů se dá najít více. Vybrané ukázky dokládají, že v dané době vznikaly architektonicky zajímavé domy, a to včetně těch panelových.

„Brusel“ ve výsledku zanechal stopy všude: v křivkách a neonech mléčných barů, bufetů a restaurací, v šikmých stříškách a střechách výškových staveb, ve skleněných závěsových fasádách, v pokusech o různobarevné břízolitové fasády obytných domů, v různě tvarovaných stěnách z cihel, betonu i skla, ve výmalbě a tapetách, v moderně pojatých výtvarných dílech ve veřejném prostoru, v designu spotřebního zboží, v interiérech kanceláří a bytů i ve výrazu oblečení a v módě jako takové. Byl zkrátka jako každý styl doby všudypřítomný, a to od druhé poloviny 50. až do počátku 70. let minulého století, kdy jeho principy doznívaly. Letos je vhodná příležitost připomenout si bruselský styl u příležitosti padesátého výročí konání výstavy EXPO 58 v Bruselu. Jeho projevům by prostřednictvím této připomínky mohla být věnována náležitá pozornost.

V Ostravě se to nedaří. Zda se to změní, nám ukáže pokračující rekonstrukce hlavního nádraží, příprava rekonstrukce nádraží Ostrava – Vítkovice a budoucí osud budovy Nového ředitelství Vítkovic. Zatím se zdá, že na Ostravsku děláme vše pro to, abychom na otázku, zda přežije „brusel“ (tj. architektura a umělecká díla bruselského stylu), položenou roku 2002 v Ostravě na konferenci o architektuře po roce 1945 historikem umění Rostislavem Šváchou, museli odpovědět záporně.

Bruselský styl na Ostravsku I.
Bruselský styl na Ostravsku II.
Bruselský styl na Ostravsku III.