Volný verš neexistuje

Čas od času zahlédnu na stránkách knih a blogů rozhořčené bublání některých básníků nad volným veršem. I leckterý čtenář proti němu káže a zdaleka to nemusí být jen kvůli tomu,že ho ve škole učili nazpaměť Poštovní schránku a Polednici. Volný verš má obrovské množství nevýhod. Zaprvé se dá snadno falzifi kovat. Každý amatér sepisuje své texty do různě dlouhých řádků, sotva pochopí, že jeho rýmy jsou pro kočku. Nemluvě o tom, jak špatně se ty volné verše pamatují. On už ten název implikuje něco v básnictví nedovoleného, co překračuje míru, vkus, co se nedá dobře měřit, spravedlivěposuzovat a už vůbec metricky předvídat. Jak by něco tak notoricky neuspořádaného, jako je volný verš, mohlo být vhodné pro poezii?

A přece, i když jsem různě experimentoval s rýmy a vázaným veršem, stále se vracím k těm nestejně dlouhým řádkům a paradoxně zjišťuji, že je pro mě volný verš stále těžší. Kolik už jsem toho jím napsal (a kolik blbostí). Jak se mi to vůbec stalo, mně, který poslouchá muziku od 2 let, že mi neučaroval pravidelný rytmus a rým, co udělali mí učitelé špatně (nic, samozřejmě), že mě větší než malé množství sonetů nechává chladným, že obsah těch veršů se mi často zdá omezen svou formou, než aby jí byl rozvíjen? Napadá mě řada hypotéz, proč tomu tak je.

Volný verš je spojen s nástupem moderní poezie, a tím ji vzdaluje od řemeslnictví, novější forma umožňuje osvobodit se od institucionální nálepky, kterou básníka obdařila tradice. Volný verš dosahuje komorního spirituálního zápisu, vybroušených miniatur současných moravských básníků, přes Kolářovy zápisy zaslechnutých rozhovorů a jeho mistra Suna, který byl a zůstává knihou-poetikou mého života. Volný verš zasahuje od občanského chorálu lyriky Whitmanovy, přes surrealistické hymny Zbyňka Havlíčka, výkřiky víry do kouta zahnaného Jana Zahradníčka ve Znamení moci, spirituální zaklínání v Divišově Sursum, přes W. C. Williamse, Ginsberga, kterým se do značné míry podařilo odeklít americkou paranoiu a odkázat ji alespoň načas do patřičných mezí. Volný je verš experimentu, abstrakce, angažovanosti i indiference. Troufnu si říci, že jen menšina básníků v dnešní době nenapsala žádnou báseň ve volném verši, a přece první myšlenka kapitálkami hlásá, že volný verš neexistuje. Jak to? Kolikátý odstavec jsem to právě dopsal o tom, že jím psaly, píší a bezpochyby budou psát generace, školy a skupiny básníků?

Právě v tom je podle mě zakopaný pes. Vzhledem k tomu, že tradice a kanoničnost volného verše nedosahuje striktnosti staletí pilovaných básnických forem, jedná se o verš mnohem osobnější než např. alexandrín, blankvers nebo třeba český oktosylabický verš. Když autor básně za něco stojí, vytvoří si zpravidla svou vlastní podobu volného verše, využije instrumentace, slovní hříčky, užívá specifi cké slovní druhy a jiné omezuje, zaměří se na intonaci, akcentuje grafi cké nebo orální podání, volí specifi cké lexikum, často z oblasti odborné terminologie, volí četné archaismy, rozvolní metaforiku, zkrátka individualizuje svůj výraz na nejvyšší možnou míru, až dokud jeho verš nezačne nést nezaměnitelný otisk osobnosti, která ho stvořila. Písňové rytmy se rozvolní a nacházejí své otisky v rytmických řetězcích, které poznamenávají jinak hladký tok orální promluvy.

Vytvořit takový verš z původní představy volně plynoucího toku slov není úplně jednoduché. „Volný verš zabíjí přejímače“, slyším hlas svého mistra Suna. V čase jiných poetik bych se možná nemusel učit za pochodu. Bez rytmického opasku, který by báseň obepínal, se rozpadne, jako když z Trnkových „Bratří“ sundáme triko. A tak když říkám, že volný verš neexistuje, je to proto, že si neumím představit těsnější kazajku, než je taková, kterou si člověk na míru ušije sám. V čem vlastně je takový verš „volný“? A proč by se mělo jednat o formu méně hodnou pozornosti než pravidelný verš?